Recenze: Film V temnotě je hlavně o jedinečné cestě za světlem

V temnotě Hodnocení: 4/5 Premiéra: 15. listopadu Žánr: historické drama Režie: A. Hollandová Hrají: R. Wieckiewicz, B. Fürmann, W. Rosatiová a další Polsko, Německo, Francie, Kanada, 2011, 145 minut

I když se téma osudu Židů za druhé světové války ve světové kinematografii objevilo (a ­jistě ještě objeví) nesčetněkrát, polské režisérce Agnieszce Hollandové se ho podařilo ztvárnit realisticky, syrově se spoustou drastických, ale funkčních scén. Ale hlavně v­ poněkud netradičním světle a bez otravných stereotypů v podobě černobílých postav, patosu a podbízivé hudby.

Hlavní postavou není nikdo ze skupiny židů, která se schovává ve lvovské kanalizaci poté, co nacisti srovnali ghetto se zemí. Je jí totiž Leopold Socha (Robert Wieckiewicz), údržbář kanalizací a ­příležitostný zloděj, jenž se svým kolegou z práce občas vykrádá domy, které museli židé ve spěchu opustit. Spolu s kolegou také při jedné inspekci v podzemním labyrintu objeví tajný únik z ghetta. A Socha toho okamžitě využije a vystrašeným židům slíbí, že je za úplatu neprozradí a­ že jim doporučí bezpečné místo, kam se mohou v kanalizaci schovat. Vystrašeného kolegu, který se bojí prozrazení, navíc přesvědčí tím, že v­krajním případě je mohou za peníze udat Němcům.      

Ne všichni se za války chovali dobře

Skutečnost, že se Poláci ke svým židovským spoluobčanům během války nechovali příliš dobře a často je udávali, je stále bolestivé téma. Ale i­ díky tomuto filmu, který v­ polských kinech navštívilo na milion tři sta tisíc diváků, se z něj stává společností reflektovaná součást vlastních dějin. Toto téma se bez zbytečného patosu a moralizování do filmu dostává hlavně prostřednictvím Sochy. Celý film sledujeme jeho uvěřitelně a­ nenásilně uchopenou proměnu. Z celkem zbabělého člověka živeného zakořeněným antisemitismem, který ale miluje svou rodinu, se jakoby proti jeho vlastní vůli stává někdo, kdo je schopen soucitu a určitých obětí.

 Hollandová film, který se z­ velké části odehrává v temném podzemním labyrintu, natočila podle výborného scénáře Davida Shamoona, jenž vycházel z knihy inspirované skutečnými vzpomínkami jedné z přeživších dívek. Samotný film je trochu staromilský a­ řemeslně neobyčejně poctivý. Je to i díky kameře v­rukou Jolanty Dylewské, která v temném podzemí skvěle pracuje se světlem a po většinu filmu (dlouhého dvě a půl hodiny) udržuje diváky ve stísněné a­ neútěšné atmosféře. Ta je navíc prosycena vzájemnou nedůvěrou Sochy a židů, což Hollandová využila k budování až nesnesitelného napětí. 

Naopak netradiční je právě uchopení samotného tématu. Postavy Židů nejsou vykresleny idealizovaně, naopak i ve stísněných podmínkách jsou to lidé, kteří dělají obyčejné věci: milují se a nenávidí, ubližují i závidí si. Jedinou vadou filmu je tak možná jen to, že většina z nich je jen letmo načrtnuta (netýká se to ale jejich vůdce, který si říká korzár).

Agnieszka Hollandová si zaslouží pochvalu také za řadu intimních detailů nejen ze Sochova života, které dokázala velmi citlivě přenést na plátno. A nakonec i­ za to, jak napíná diváka, zda Leopold Socha "své" Židy přece jen nezradí.