U Petrské zvonice stála po staletí pekárna, které pomáhala rodinka ježků

Mám to štěstí, že pocházím ze staré pražské rodiny. Byli jsme pekaři v Petrské čtvrti na rohu Samcovy a Petrské ulice.

U Petrské zvonice stála po staletí pekárna rodiny Černých. Zvonice je krásná starobylá věž u jednoho z nejstarších pražských kostelů. Ono, aby byl kostel zasvěcen apoštolu Petrovi, není úplně obvyklé, protože se má nějak za to, že když je Petrovi zasvěcena hlavní bazilika katolické církve v Římě, tak by se s tím zasvěcením nemělo plýtvat. Takže katedrály svatého Petra najdeme většinou v Británii u anglikánské církve, ale v katolickém světě jsou kostely tohoto zasvěcení spíš vzácné.

Ve zvonici u kostela, který nedaleko Florence stojí bezmála 900 let, dodnes bijí tři zvony – Petr z roku 1691, Pavel z roku 1724 a nejmenší umíráček. Býval tam ještě čtvrtý zvon Jan Křtitel, který byl stejně jako další tisícovky zvonů roztavený za války.

Ve zvonici pomáhal i neposedný chlapec – žák místní farní školy – Karel Hynek Mácha, který se zranil při pádu z trámu. Jizvy na tváři v dospělém věku skrýval pod hustým plnovousem. Malý Ignác, později Hynek, Mácha byl snad i spolužákem mého praprapradědečka, se kterým se mohl potkávat nejen ve školních lavicích, ale také právě ve zvonici, v jejíž bráně provozovala rodina obchod.

Zrovna nedávno mi táta ukazoval niku ve zdivu věže po chybějícím kameni, která sloužila jako polička. Byl to zvláštní pocit, když jsem do ní vložil ruku a přejel po kameni, jako bych se skrz ten kámen spojil s prapředky.

Mimochodem, s naší pekařskou rodinou žila i rodina ježků. Tato roztomilá zvířátka tradičně doprovázela pekaře, protože decimovala pradávné nepřátele pekařů, totiž moučné šváby. Generace lidí a ježků žily ve vzájemné symbióze po staletí, až do roku 1951, kdy komunisti živnost zabavili, posléze krám zavřeli a nakonec zbořili i celý barák. Kam zmizeli ježci, nevím, ale jsem rád, že se zachovaly aspoň příběhy, které mi vyprávěl můj táta, jenž je znal od svého dědy pekaře. A je pravda, že příběh o ježcích a Karlu Hynku Máchovi je sice romantický a krásný, ale představa, jak vstávám ve dvě hodiny ráno a zadělávám dnes a denně na rohlíky, mě přece jen děsí.

Představujeme nejlepší pražské fotografy Zuzana Švadlenková je mimo jiné autorkou červnové fotografie prestižního kalendáře Miluju Prahu pro rok 2024. „Představte si, že je brzké ráno, vychází slunce nad Karlovým mostem a vy máte to privilegium tam v tichu a často o samotě toto ‚soukromé‘ představení s velkou pokorou a obdivem sledovat. A vaším úkolem je to celé správně zachytit a předávat tu krásu dál,“ vypráví o svých vzrušujících zážitcích Zuzana Švadlenková. Fotografka pracuje v Poradenském centru pro náhradní rodinu – Klubíčko štěstí, které sama založila a kde pomáhají pěstounským rodinám a dětem, které byly svěřeny do náhradní rodinné péče. Švadlenkovou na focení baví hledání nových, ne tolik okoukaných pohledů na její milované rodné město, možnost zachytit krásu svým vlastním pohledem, možnost předat kousek radosti a mnohdy nostalgie lidem, kteří metropoli milují. Užívá si pocit svobody a jedinečnosti okamžiku při procházkách s foťákem po Praze.