metro.cz

Počasí v Praze

4 °C / 6 °C

Sobota 20. dubna 2024. Svátek má Marcela

Česká republika je jednou z nejlepších zemí pro život, říká cestovatel Petr Horký

  5:35
Právě se pouštíte do rozhovoru, který vznikal na vzdálenost 14 tisíc kilometrů. Cestovatel, spisovatel a režisér Petr Horký totiž zrovna dlí na ostrově Jamese Rosse v Antarktidě.

Další 1 fotografie v galerii
Petr Horký je ženatý, má dvě dcery. Oslavil jednapadesát let. | foto:  Petr Kozlík, MAFRA

Dovolte, abych začal osobní vzpomínkou. Psal se nějaký rok 1991, vy jste moderoval pořad pro děti Oáza. Měl jste nezapomenutelně kučeravé vlasy, ale hlavně vlídný a zároveň nevlézavý projev. Prostě něco jiného než Studio kamarád nebo Vlaštovka. Pak jste mi ale na spoustu let zmizel ze zřetele, a nejspíš jsme odhalil proč. Jak zazní ve vaší aktuální knize Hausbot, naočkovala vás vaše maminka, doslova řekla, že správný chlap má v životě zkusit všechno. A vy jste procestoval celou planetu, popovídal si s celou plejádou osobností. Podle jakého klíče jste je do Hausbotu, knihy sedmnácti rozhovorů, vybral?
No to je dobré, to jste mne potěšil! Musím smeknout před vzpomínkami a informacemi, jaké máte! Většina lidí neví, že můj první televizní pořad, který jsem moderoval, bylo právě živě vysílané dětské pásmo Oáza. Ale případné nepřesnosti každému odpouštím, koneckonců je to tak dávno… Má manželka Jana někdy pro pobavení návštěv ukazuje moje vlasaté fotky, které s mojí současnou pleší opravdu nekorespondují! Dále potvrzuji, že někdy když jsem byl úplně malý klučina, snad když jsem nechtěl něco jíst anebo udělat, tak mi maminka vážným hlasem řekla, že správný chlap má zkusit všechno. Nějak jsem si to zafixoval a od té doby mne to asi provází celým životem. Musím i připustit, že v pubertě a dospívání, kdy jsem mamince na výčitky, jestli opravdu musím udělat úplně všechno, dobré věci i průšvihy, odpovídal tím, že sama mi to přece řekla, tak si to možná sama vyčetla, že radši při výchově nezvolila jiný pokyn… V některých knihách popisuji i moje docela velké úlety a hříchy…myslím, že maminka tyto kapitoly jakoby vytěsnila, nebere, že jsou z mého života…ale to už odbíhám. Každopádně já se snažím, abych toto svým dcerám nevtloukal, skutečně si nemyslím, že by správná ženská (a asi ani chlap) měla zkusit všechno! Na druhou stranu třeba na přednáškách a setkáních se čtenáři někdy schválně některé moje průšvihy zmíním. Víte, jak člověk točí rozhovory s učenými a moudrými lidmi - a to si myslím, že jsem po světě taky nějaké to moudro pobral - tak se občas strane, že si mne někdo promítá do role nějakého Mirka Dušína. A z toho se snažím utéct. Nejsem vzorem, nejsem Mirek Dušín, nejsem ideální chlap. Ale ptal jste se na klíč výběru rozhovorů pro knihu! Tak tedy konečně na konci odpovídám: Má-li nějaký rozhovor být uchován i v písemné formě, pak podle mne musí být zábavný i obsažný natolik, aby stálo za to se ke knize i po přečtení vrátit, jinak je to škoda papíru. Takže jsem vybíral setkání, při kterých jsem se mnohdy od srdce zasmál, ale také jsem se dověděl důležité věci o životě, o přístupu k životu a o tom co všechno mohu mít ve svých rukou, jak mohu něco zvládnout, unést… Tedy jsou to podle mne ty nejdůležitější (a nejzábavnější) hovory o životě, jaké jsem s mými hosty v internetové talskhow Hausbot Petra Horkého vedl.

Mě osobně nejvíce pohltily rozhovory s ženami. Bioložka Jane Goodallová, která fenomenálně pronikla do komunity šimpanzů, hovoří o znepokojení z toho, že ženy si v cestě na vrchol osvojily mužskou taktiku a mužský styl dominance. Cestovatelka Céline Cousteauová, vnučka slavného stejnojmenného oceánologa, potvrzuje, jak děti pomáhají navázat důvěru mezi zcela neznámými lidmi. Psychoterapeutka Nora Vlášková zase naznačuje, že naplněný život je podmíněn schopností naslouchat vlastním pocitům. Čím vás osobně ženy jedinečně fascinují? Čím jedinečně oplývají?
S dovolením začnu pro někoho možná nekorektně, ale podle mne to do života patří. Ženy mne fascinují už tím, jak mne přitahují, zajímají, vzrušují, toužím se od nich poučit, zaujmout je, vysloužit si ocenění. Je pro mne velice důležité, aby moji manželku bavilo co dělám, a toužím po tom , aby i toto bylo zdrojem naší vzájemné úcty. Nechci se tím prosím nikoho dotknout, mužů ani žen jakékoli orientace, jen si s dovolením potěšeně pochvaluji dar heterosexuality, která už tím, že je obvyklá, většinová, usnadňuje prožívání i sdílení. Pro lidi jiných orientací mám zcela svobodný přístup, každý ať svobodně prožívá svou identitu i intimitu způsobem, jaký je mu nejbližší. Jsem nadšený z blízkosti, vcítění i intimity žen. A teď k duchu vaší otázky, jak jste ji - řekl bych - myslel: jak už teď je vám asi jasné, je toho spousta čím mne ženy fascinují a mohl bych o tom mluvit hodiny…nejvíc na ženách asi oceňuji jejich životaschopnost. Co tím myslím - když se dva rozejdou, chlap jde obvykle do hospody a setrvá v lihu tak dlouho, dokud jej nějaká okolnost (třeba náraz na dno, anebo nějaké oslnivé setkání) nepožduchne jinam. Ženská si pobrečí nad sebou i světem, pak se ale sebere, třeba se ostříhá aby udělala velikou změnu, ale dřív nebo později začne prostě něco dělat. Třeba malovat, běhat, tancovat, když je tak nešťastná, že nemá chuť k jídlu, začne k tomu cvičit aby si zlepšila postavu…a najednou právě činy, konání tu ženskou posune dál. Netvrdím, že všichni chlapi ani že všechny ženské jsou přesně takoví, jak jsem popsal, ale v životě jsem potkal spoustu žen, které tento typ životaschopnosti projevily několikrát. Právě třeba už zmiňovaná Jane Goodall byla doslova zlomená ztrátou milovaného manžela, ale dokázala se postavit zas na nohy, přijmout tu těžkou změnu a posunout dál své veliké dílo. JSem moc rád, že jsme se několikrát setkali, a že náš rozhovor mám na svém YouTube i v knížce.

Kniha rozhovorů Hausbot je právě na pultech knihkupectví.


U Nory Vláškové mě velmi zaujalo, že doporučuje, aby děti byly přítomny výměnám názorů rodičů. A také, aby vás viděly chybovat. Zkrátka, aby byly odmala „obtékány“ reálným životem. Co byste k tomu za sebe dodal?
Že souhlasím. Nějakou dobu jsme se doma snažili držet klid, nehádat se, a když, tak mít výměnu názorů až večer. Ale to je pitomost. Jak se mají děti naučit udobřovat, když neuvidí, jak se udobřují rodiče? Víte, důležité ale je, že tady hovořím o občasných neshodách, nedorozuměních, která se přihodí v každém vztahu, kdy jsou oba lidé vlastně po právu nějak nazlobení, ale kdy nejde o snahu tomu druhému ublížit, manipulovat jej anebo vydírat. To jsou pak - podle mého - „vztahové zločiny“ a ty traumatizují každého, účastníky i svědky. Ani v tomto případě ale není řešením spolykat hořkost a mlčet, spíš sebrat sílu a z toxického vztahu odejít. Jsem člověk posedlý svou prací je to moje živá voda a navíc nejsem moc dobrý v časovém mikromanagementu. Strašně mne to štve, ale někdy chodím pozdě. Takže někdy v dobré víře dokončuji práci a přijdu domů později, než jsem slíbil. Když byly naše holčičky malé, ptaly se maminky kdy už přijde táta a Janička v dobrém řekla čas, který jsem slíbil. A já přišel o hodinu později. „Maminko, proč jsi nám neřekla pravdu kdy tatínek přijde?“ Na to se špatně odpovídá, když i ta ženská na mateřské počítá minuty, kdy přijde pomoc. Takže pak jsem přišel nadšený domů, a viděl ten nazlobený chlad. Poučeni kamarádkou terapeutkou jsme si řekli, že až se mi to příště stane, prostě to oba pustíme - Jana pocit křivdy z toho, že jsem nedodržel příchod a já pocit křivdy že mám být trestán za to, že pracuji. Když jsem tedy příště přišel pozdě a cítil jsem zase doma chlad, mrknul jsem spiklenecky, že se pohádáme. Nejdřív jsme tedy oba spustili, děti se zarazily a snad i lekly, co se to děje, ale nevydrželi jsme se hádat na povel až jsme se z toho rozchechtali a objali se. A bylo. Co se týká chyb a jejich přiznání…myslím, že většina z nás by mohla vyprávět celé příběhy o známých anebo spolupracovnících, kteří neumí chybu přiznat ať už z ješitnosti anebo ze strachu, z nějakého traumatu z minula, kdy mají pocit, že každé přiznání chyby by je odhalilo jako nekvalitní lidi. Myslím, že chyby nedělají zdaleka jen hlupáci. Naopak chyba je cesta ke zlepšení a co víc, chyba je cesta k objevům. Pokud budeme vždycky dělat jen ověřené postupy, bude náš život ukrutná nuda, bude to jen soustava opakovaných klišé. A tak prostě něco zkouším a občas se spletu, podělám to. Když mne u toho vidí děti, přiznám se. Myslím, že je dobré, aby se rodič uměl nejen partnerovi či partnerce omluvit, ale také aby uměl přiznat chybu. Ale bacha, toto je moje vysvětlení, z praktického života, jak to se mnou doopravdy je, to byste se musel zeptat mých blízkých!

Jeden z rozhovorů jste vedl také s cestovatelem Miroslavem Zikmundem, s nímž jste se poznali velmi důvěrně - před deseti lety jste s ním natočil oceňovaný dokument Století Miroslava Zikmunda. Čím může odkaz pana Zikmunda oslovovat současnou střední i mladou generaci?
Toho je! Čím může mladé inspirovat trojice mušketýrů anebo třeba Robur Dobyvatel, Nansen, Čapek, Emil Holub? Nehraje roli, jak dávno to je, ale jak kvalitní je ten příběh. Zikmund i s Hanzelkou ukázali, že pokud pracujete na své vizi, výsledky vždycky přijdou. Anebo - a jsou lidé, kteří tomu nechtějí věřit - nepamatuji se, že bych za 25 let našeho přátelství přistihl Mirka Zikmunda při lži. Prostě nejjednodušší a nejefektivnější je nelhát - ne jen proto, že se to nemá, ale i proto, že si tím nesmírně zjednodušíte život. Stačí dělat to, za čím si stojím a kde vím, proč to dělám. Pak se za to nemusím stydět, nemusím to tajit. Taky si nemusím pamatovat všechny ty dříve vyřčené lži, aby mne někdo nepřistihl. Je to prostě mnohem snazší. Rozhovor, který s Miroslavem Zikmundem je v knížce Hausbot, ten je o plánech B. Víte, na celý příběh Zikmunda a Hanzelky jde pohlížet jako na jednu obrovskou úspěšnou spanilou jízdu, takhle to vidí většina lidí. Ale ono to tak nebylo. Jinou optikou si můžete říci, že se jim nic nepodařilo. Vyráželi do světa, aby během jedné cesty objeli celý svět - ale napoprvé projeli jen půlku! Vyrazili, aby udělali obchodní kontakty, chtěli založit firmu - ale to po únoru 48 nešlo, nakonec byli vlastně okolnostmi donuceni živit se jako spisovatelé, filmaři a novináři! Měli udělaný plán až do osmdesátých let - ale nakonec strávili dvacet let života jako pronásledovaní nepřátelé komunistického režimu. Víte co je podstatné? Ne tolik to, co se vám doopravdy děje, ale jak na to pohlížíte. O tom se mimo jiné bavíme v knížce a toto je také jedno z největších mouder, co jsem se od něj naučil.

Ve svých povídáních se opakovaně dotýkáte fenoménu štěstí. Dánský specialista na fenomén Hygge Meik Wiking i sociolog Jan Hartl se shodují, že šťastný národ dělá solidní úroveň života a zdraví, potažmo úroveň zdravotnictví. Češi podle řady průzkumů patří jeden z nejšťastnějších národů na světě. Obávám se, že velká spousta našich spoluobčanů by nesouhlasila. V čem vidíte příčinu českého „nespokojenectví“?
Za sebe mohu říci, že české „nespokojenectví“ jak pěkně říkáte, se bere v neznalosti okolního světa. A v nesmyslných aspiracích, nesmyslném snílkovství, řekl bych. Buď budu celý život nadávat…cojávím, když už jste se na ně před chvíli ptal, tak třeba na všechny ženy, protože žádná z nich není „ideální“, není taková, jak bych si ji ideálně představoval a zrovinka teď vysnil. Dohromady nebudu mít jasnou představu, ale jen budu vždycky cítit že něco bych si přál jinak. To pak budu věčně nadávat - znáte ty litanie na chlapy i ženské, žejo? Anebo si uvědomím, jak jsou ženy úžasné a budu hledat tu, ke které i já nejlépe pasuji a následně se trošku oba změníme. Ať ale nejsem příliš melodramatický - prostě v naší zemi je určitě milion věcí ke zlepšení a milion nešvarů, které je třeba postihnout, ale to neznamená, že všude jinde je to lepší. Žijeme v reálném světě a ten prostě nese i chyby. Procestoval jsem přes sto zemí a do mnoha jsem se opakovaně vracel a mohu odpovědně prohlásit, že na celém světě je Česká republika jednou z nejlepších zemí pro život. Ne proto, že je tak dokonalá, ale proto, že těch chyb a problémů mají jinde víc než u nás. K tomu si přidejme emoční styl politické komunikace, kde se mnozí vyšinutí politici prosazují metodou nadávání na všechny kolem a kdy neustále vyvolávají dojem, jak všichni kolem jsou zloději a nekompetentní…no jasně, protože emoce, iluze nějaké nutné záchrany, mobilizují lidi do pocitu, že pokud teď někoho nezvolím, tak to s námi fakt dopadne strašně…a to vyvolává dojem, že teď, teď už se to fakt musí zlomit a budeme tady mít hladomor. A to je pěkná kravina. Začal s tím Zeman před lety, když ještě jako leader soc dem začal tvrdit, že jeho oponenti vedou politiku spálené země a ve stejném nadávání pokračují mnozí další (každý si dosaďte podle vlastního pohledu a preferencí), kteří pořád dokola meldují „konec světa“. Víte, můžete žít v milionářském domě s nejvyšším komfortem a zázemím, ale pokud kolem vás všichni budou pořád tvrdit, jak se máte špatně a že za to mohou lidé kolem vás a zasloužítte si něco lepšího, pak tomu docela snadno podlehnete. Vedle toho v obyčejném bytě spolu s lidmi, kteří si vědí rady a něco dělají, navíc si umí pochválit, když se něco povede, se vám bude žít mnohem lépe a spokojeněji. Tvůrčí přístup k životu, vědomí smyslu, to o čem hovoří Frankl, Van Der Kolk, Nora VLášková, Pavel Ryba - to jsou přístupy, které dělají život i svět hezčími. Ale k tomu si prostě všiochni musíme dojít sami. A to chce čas. Proto jsme taky založili platformu socrato.cz kde jsou semináře, které spoustu takových věcí vysvětlují a učí. Málo si to uvědomujeme a ve škole se to neučí. Říkávám, že jsme jako nejkrásnější holka ze vsi, která ale ještě nikdy nebyla u muziky, a tak žije v pocitu, že by mohla být mnohem hezčí a určitě by s ní nikdo nechtěl tancovat. Ony i ty řečičky o tom, jak jsme bezvýznamná země, nikoho nezajímáme a každý s námi tak leda zamete, to jsou poraženecké výmysly, které posilují národní mindrák, ale s realitou dnešního světa nemají nic společného. Jsme jedna z nejbohatších zemí na světě, ani ta naše malinkatost z nás nedělá tečku na konci seznamů vlivných. To jenom neznalí, vyplašení a zamindrákovaní lidé, těm se dá snadněji nakecat ledaco.

Pojďme ještě k vašemu cestovatelskému životu. Jako první Čech jste v nedávné minulosti došel na tři póly světa - severní, jižní a Pól chladu. Jaké výzvy ve vás nyní dřímají? Čeho byste ještě po padesátce rád dosáhnul?
Nevím, jestli to bude znít uvěřitelně, ale mám pocit, že toho ve mě z hlediska výzev a důkazů moc nedříme. Měl jsem nějak v hlavě porovnané, že ani tu Antarktidu asi nikdy neuvidím. Když jsem se vracel ze severního pólu, moc jsem toužil dojít i na ten jižní, ale nějak jsem bral, že to asi zůstane v krajině snů. Víte, já nejsem nějaký zběsilý lovec splněných přání, nemám a nikdy jsem neměl žádný bucket list, kde bych měl sepsané co „musím“ zažít a vidět. No a najednou se to stalo, že teď sedím u stolu na české polární stanici Johanna Gregora Mendela, píšu odpovědi tohoto rozhovoru a jsem v Antarktidě už podruhé (dokonce to má i jednu pozoruhodnou souvislost, že jsme tuto novou knihu ještě neviděl, vy i čtenáři tohoto rozhovoru dostanou knížku do ruky dřív, než já) …! Ne že bych neměl vize a plány, těch mám tisíc ale nepovažuji za nezbytné, aby se všechny splnily. Je pro mne moc důležitý můj youtube a odezvy lidí na něj. Mám rozepsanou knihu ve které shrnuji na co všechno jsem během polárních cest a přišel a co jsem zažil. S vnučkou Thora Heyerdahla Liv společně dáváme dohromady knihu o tom světově proslulém vědci, co byl zač, jak se rozhodoval, jak dosahoval cílů, co všechno obětoval. To jsou por mne krásné pracovní plány a cíle, ale nějaké velké rekordní plány nepotřebuji. Cojávím, je to věkem? Anebo snad člověk fakt někdy začne maličko moudřet? Připadá mi, že je krásné, když nějaké sny zůstanou jenom sněné. Protože zůstanou dokonalé. Podle mne se nám toho v životě každému splní spousty, ale nevšimneme si toho. Splněný sen skoro vždycky vypadá docela jinak, než jak jsme si ho představovali. Když jsme si ve venezuelské džungli vytahovali z těla každý den třicet klíšťat, musel jsem si připomenout, že po tomto jsem toužil, že to je splněný sen. Když mi omrzal nos a necítil jsem promrzlé nohy cestou při přechodu Grónska, když jsme museli dávat pozor na tarantuli co nám chodila po kuchyni v Amazonii při natáčení filmu Civilizace, vždycky jsem se musel trochu drcnout a připomenout si „raduj se vole, po tomto jsi toužil, to k tomu taky patří!“ Podle mne to je i naopak - když jsem pozornější, rozeznávám v každodennosti splněné sny: mám děti, domov, rodinu, není doma válka, nejistoty jsou snesitelné, jsem zdravý…

A co na to všechno říká vaše rodina, která čas od času „přijde o tátu“?
Máme doma takový institut, kterému říkáme rodinná rada. Na ní probíráme všechny závažnější věci, které se týkají nás všech čtyř. Takže třeba když jsem věděl, že je tu nabídka jet na dva a půl měsíce do Antarktidy, nejdřív jsem v České televizi i na Masarykově univerzitě řekl, že musím počkat, co na to naše rodinná rada. Když vyrážím na menší cestu, tak není moc co řešit, je to moje práce, živí nás to, jsem zkrátka člověk nepravidelného životního rytmu i tempa. Je a bylo nutné, aby o tom moje žena věděla dřív, než jsme se vzali, protože pro některé ženy by toto bylo nesnesitelné. Jsou lidé, kteří potřebují pravidelný režim, který je uklidňuje, dává pocit bezpečí. Mne naopak ubíjí, potřebuji neustálou změnu. Proto jsem hledal i manželku, kterou bych tím netrápil. Víte, nenávidím takové to rčení že za každým spokojeným a úspěšným chlapem je sedřená a nešťastná žena. To pak není úspěšný chlap, ale sebestředný sobec. Proto jsem s příchodem rodiny i hodně zredukoval moje cesty - a těch co trvají dlouho, už dělám fakt minimum. Nejel bych, kdybych viděl, že to moje Amazonky doma trápí. Když jsem jel na jižní pól, bylo to dlouhé a ještě přes Vánoce. Ale holčičky mi držely palce a podpořily mne. Poslední video, které jsem z Antarktické výpravy natočil, bylo o tom, že bych to nikdy nedokázal, kdybych neměl v týmu i moji ženu Janu a dcery Evu a Lucii. na druhou stranu - s manželkou si oba libujeme, jak je dobré čas od času si na chvilku dopřát výlet. Člověk najednou zapomene, jestli ho ten druhý něčím štval, ale vzpomene si, jak moc mu chybí a jak moc se těšíme, až budeme zase spolu. Doporučil bych to každému. Dejte si čas od času jeden dva týdny každý sám na nějaké cestě!

Věda na internetu

  • Autor knihy Hausbot má upřímný zájem o duševní růst nejmladší generace.
  • Petr Horký na YouTube vybudoval kanál, který popularizuje vědu a dává prostor odborníkům v rozličných oblastech lidského činění. Horký coby @PetrHorkyPolarnik posiluje vzájemnou otevřenost a diskusi.


Autor: David Halatka Metro.cz

Hlavní zprávy

HBO zhorší kvalitu svým předplatitelům, „levný“ Netflix se brzy chystá k nám a je to hit

Strážce streamu
vydáno 19. dubna 2024  14:00

STRÁŽCE STREAMU Internetová televize HBO Max, jak ji uživatelé doposud znají, zanikne ve druhé polovině května. Nová služba láká na sportovní balíček. Ceny jsou ale zatím...  celý článek

Ví, že ho fotíte? Snímky vašich ratolestí mohou zneužít pedofilové či vyděrači

vydáno 19. dubna 2024  5:00

Někdo by si mohl myslet, že největším strašákem sociálních sítí jsou falešné účty, které se vyjadřují do komentářů pod příspěvky a píšou hejty se záměrem...  celý článek

Biker Michal Maroši se divákům otevře v dokumentu Ten, co slaví každý den

vydáno 18. dubna 2024  12:00

Vrcholových sportovců je nepočítaně, ale jen pár z nich může říct, že o nich někdo natočil film. Mezi takové nově patří i biker Michal Maroši, který si i...  celý článek

Fanoušci dopravy mají letos žně. V Benešově se opět můžou projet Hurvínkem

vydáno 18. dubna 2024  18:05

Pražské metro zahájilo provoz 9. května 1974. Výročí si dopravní podnik připomíná po celý rok. Kromě programu spojeného s oslavami padesáti let podzemky...  celý článek