Den, kdy se do Československa vplížila šedivá a nehybná normalizace

Do Československa se od srpna 1968, od vpádu „bratrských“ armád, vpíjela nejistota, nervozita a letargie. V čele země zůstával čím dál sklíčenější šéf KSČ Alexander Dubček, kterého ve funkci potkaly protestní činy tří „živých pochodní“ – Jana Palacha (16. ledna), Jana Zajíce (25. února) a Evžena Plocka (4. dubna).

Posledním hřebíkem do Dubčekovy vrcholné kariéry byly události během mistrovství světa v ledním hokeji – tehdy, navečer 28. března, ve víru oslav vítězství nad Sověty, StB narafičila na Václavském náměstí před sídlem sovětského Aeroflotu dlažební kostky. Ty poté vrhali agenti StB, kteří strhli spoustu rozjařených fanoušků – v centru Prahy jich byly desítky tisíc.

Sověti zuřili, dokonce hrozili zásahem okupačních sil. Zplnomocněnec sovětské vlády Vladimir Semjonov dal Dubčekovi jasné doporučení, aby byl „rozumný“ a ohlásil rezignaci.

S Ludvíkem Svobodou za zády
Začátkem dubna atmosféra v čele KSČ houstla ještě více. Historik Michal Macháček uvádí, že 13. dubna 1969 došlo v Mukačevu na Zakarpatské Ukrajině k tajné schůzce hlavy Sovětského svazu Leonida Brežněva a šéfa KGB Jurije Andropova s ambiciózním Gustávem Husákem. Za něj se osobně zaručil i prezident Ludvík Svoboda.

Dubček již čtyři dny poté, dne 17. dubna, nátlaku podlehl. Na zasedání Ústředního výboru KSČ rezignoval na post prvního tajemníka KSČ.

Pro Gustáva Husáka, novopečeného prvního tajemníka, hlasovalo 156 z celkem 182 hlasujících soudruhů, mezi nimiž byla i řada reformních, dubčekovských komunistů. Ti krom jiného kalkulovali, že Husák coby bývalý politický vězeň, který byl v padesátých letech odsouzen na doživotí a odseděl si devět let, nedovolí opakování zničujících politických procesů.

Karle, vše odpuštěno
Husák nastoupil co čela strany jako vichr a naplno roztočil soukolí éry, která dostala nálepku „normalizace“.

„Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické, ale nech v tej strane zostane, čo je pevné, čo je charakterné,“ hřímal Husák, který posléze na jednu stranu pardonoval osobnosti, které si sypaly popel na hlavu za předchozí reformní pomýlenost – jako byl třeba Karel Gott, jenž se navrátil z „cvičné emigrace“ v Západním Německu. Naopak ty, kteří se podrobit nechtěli, potrestal vyloučením ze strany – třeba Františka Kriegela, který dříve jako poslanec odmítl hlasovat pro pobyt sovětských vojsk.

Z ÚV KSČ do Krasňan
Husák „na trůnu“ znamenal i začátek konce Alexandra Dubčeka. Ten ještě pár měsíců působil jako předseda Federálního shromáždění, kde v srpnu 1969 podepsal takzvaný obuškový zákon. A tak zatímco jej demonstranti vyvolávali v ulicích, jeho podpis pod zákonem uděloval mimořádné pravomoci SNB a umožnil jejich perzekuci. Dubček tak záhy u veřejnosti své jméno ztratil a pro husákovské vedení strany už nebyl problém jej odstranit ze všech ústavních funkcí.

Na říjnovém zasedání Federálního shromáždění byl odvolán z funkce předsedy a vyloučen z předsednictva ÚV KSČ. Pak působil krátce jako velvyslanec v Turecku, načež jej soudruzi roku 1970 kompletně vyloučili ze strany.

Symbol pražského jara poté až do poloviny 80. let pracoval pro podnik Západoslovenské státní lesy v bratislavských Krasňanech jako mechanizátor.

Čistky a prověrky Potřeba „normalizace poměrů“ byla oficiálním zdůvodněním represivních opatření na počátku éry Gustáva Husáka v čele KSČ. Jednalo se o ideologické čistky v komunistické straně, propouštění ze zaměstnání, obnovení cenzury i zrušení mnoha zájmových a politických sdružení a organizací – i Junáka či Sokola. K normalizaci komunistické moci docházelo v první polovině 70. let, pojem se ovšem vžil pro celé období až do listopadu 1989.

Výroky Gustáva Husáka Hranice nie sú korzo, aby sa tu voľakto prechádzal! Ja tento národ musím zachrániť, aj keby mi mali všetci napľuť do očí. Vy nevidíte, že kolem nás to všetko ide do hajzlu? Robte niečo! Kde boli chyby, boli chyby ľudí, a nie základných myšlienok socializmu.