Už loni na podzim byl film Il Boemo režiséra Petra Václava vyslán za Českou republiku do bojů o Oscara v kategorii Nejlepší zahraniční film. O tomto víkendu k tomu na jubilejním 30. udělování filmových cen Český lev přidal snímek s Vojtěchem Dykem v roli hudebního skladatele Josefa Myslivečka i šest sošek. Mimo jiné v prestižních kategoriích Nejlepší režie a Nejlepší celovečerní hraný film. Křišťálové ocenění má také z kategorií zvuk, scénografie, kostýmy a masky.
Největší emoce
V hereckých kategorích se ale radovali zástupci jiných snímků. Jednoznačně nejvíce emotivní byli mužští představitelé, ať už Marsell Bendig za vedlejší roli ve filmu Banger., nebo v té hlavní Michal Kern za Arvéda.
Mezi ženami vyhrála Martha Issová za vedlejší ženskou roli v komedii Alice Nellis s názvem Buko. Ta přítomné pobavila, že je ráda, že na slavnostní galavečer přišla, ačkoliv k Vánocům dostala dvě vstupenky na stand-up komika Rickyho Gervaise, který probíhal ve stejný den.
Kláru Melíškovou akademici ocenili za hlavní roli v televizní sérii Podezření. „Jsem šťastná a dojatá. Tohle byl pro mě nejsilnější příběh, který jsem skrze sebe nechala projít,“ dodala k dílu, které zároveň zvítězilo také v dílčí kategorii Nejlepší televizní film nebo minisérie.
Střídání u pultíku
Oficiálním moderátorem byl letos opět herec a režisér Jiří Havelka, vzhledem k jubilejnímu ročníku se pořadatelé rozhodli pro nostalgické ohlédnutí. To začalo už úvodní znělkou, ve které se střídali herci i hlášky z filmů, které byly v minulosti oceněny.
Během večera se na pódiu pražského Rudolfina, které bylo po letech různých covidových restrikcí opět plné, vystřídali u pultíku mnozí moderátoři uplynulých devětadvaceti ročníků. Přišel také Libor Bouček, který by podle svých slov rád byl průvodcem některého z těchto galavečerů v budoucnu.
Stejné i jiné Na vyhlašování cen Český lev jsem za svou novinářskou praxi byla již poněkolikáté. Tentokrát po tříleté pauze zaviněné covidem a mou loňskou dovolenou v daném termínu. Vrátila jsem se do Rudolfina plného žen v krásných róbách, mužů v oblecích a noblesní atmosféry. I my, novináři, jsme museli dodržet předepsaný dress code – „black tie“, tedy velká večerní. Vždycky se mi líbilo, že se tam vidíme všichni trochu jinak. Tentokrát ale byla ta atmosféra pro mě něčím jiná. Viděla jsem mnoho úsměvů, mnoho dobré nálady, a to i od tvůrců, kteří nakonec nevyhráli sošku, na kterou si podle mě ve skrytu duše brousil zuby každý nominovaný. Jako by po tématech covid a válka na Ukrajině byly letos tenkou linií, která vše pojí, radost a vděčnost. Za to, že tu můžeme všichni spolu být, protože za poslední léta se nám různě připomnělo, že to není samozřejmost. Díky za ten pocit a zážitek! |
