Herecky je Iveta vesměs zdařilá. Celá rodina Bartošových je uvěřitelná a přirozená. Anna Fialová pak v titulní roli dokáže zaujmout výrazem naivní mladé holky z venkova, ale především hlasem, vždyť všechny zpívané party zvládla sama, stejně jako Vojtěch Vodochodský coby Petr Sepeši. Právě dosud ještě ne tak známý Vodochodský vyšvihl cílevědomého, ale i dost nevyzpytatelného Sepešiho také brilantně. Bez povšimnutí určitě nezůstane Ondřej Brzobohatý v roli Ladislava Štaidla. Ta podoba až vyráží dech. Vztahy v rodině i v rámci mladé milenecké dvojice hrají jednu z hlavních rolí. Bartošová tak poznává slávu z obou stran, a ne vždy je příjemná.
Poměrně úderný je v příběhu symbol vlaku, který se stal osudným jak Sepešimu, tak o mnoho let později i samotné Bartošové. Ostatně právě po kolejích vyráží i poprvé za vysněnou kariérou do Prahy. A v závěrečné písni Snad nám to vyjde se zpívá: „Musíme balit, dříve než nám vlak poslední ujede.“ U toho člověka až mrazí. Podobně jako když mladá Iveta několikrát opakuje, často oplzlým chlápkům, větu: „Já nepiju.“ Melancholický nádech seriálu dodává také nafialovělý odstín kamery Martina Douby.
Tři hodiny stopáže jsou pro vykreslení těch několika málo intenzivních let z osmdesátek tak akorát. I když dalo se i krátit. Například jedna z vedlejších linek s vojnou je relativně zbytečná. Podobně se dalo ubrat na dlouhých rozmlouvacích scénách převážně u jídla nebo přezpívání celých písní, některých i několikrát. Místo toho se mohla mladším divákům více objasnit tehdejší situace na československé hudební scéně, než jen odkazem na jakéhosi mladíka Pavola Haberu či věčně zmiňovaného Karla Gotta.
Pro mnohé diváky ale bude jistě překvapení, jaký byla Iveta Bartošová kdysi fenomén díky svému zpěvu, a ne pozdějším potížím
