Jak jste se dostal k registru dárců kostní dřeně, co bylo prvotním impulzem?
V Českém národním registru dárců dřeně jsem od svých 27 let, kdy jsem byl šéfreportérem na Nově. Tehdy se televize podílela na kampani, aby se lidé registrovali, takže jsem se samozřejmě také zapsal. Od té doby se nic nedělo, neměl jsem s nikým nemocným shodné znaky, a tak mně jen každý rok přišel domů časopis. Teď jsem se rozhodl pomoct, protože před Vánocemi ze dne na den skončila třídní učitelka mého syna, který chodí na gymnázium. Úplně zlatá ženská, v podstatě „máma“ celé třídy, která zároveň vede studentský sbor GUT! Proč tak najednou odešla, jsem nevěděl. Proslýchalo se, že onemocněla. A v lednu mě při třídní schůzce paní ředitelka poprosila, jestli bych se pak stavil v ředitelně. Říkal jsem si, co asi syn provedl, samozřejmě i celá třída rodičů se po mně dívala... (smích) Když jsem do ředitelny přišel, paní ředitelka mi řekla, že třídní učitelka syna onemocněla akutní leukemií, ze dne na den musela do izolace a potřebuje dárce kostní dřeně, respektive krvetvorných buněk, že dárců je ale málo a jestli bych nemohl nějak pomoci. Paní ředitelku napadlo, zda bych výzvu dal na své sociální sítě. Aby se lidé hlásili, protože spousta lidí neví, že se vůbec může zaregistrovat a jak. Rovnou jsem řekl, že to je minimum, co pro to můžu udělat. Výzva měla docela velký ohlas, hodně lidí se přihlásilo, reagovalo, ale uvědomil jsem si, že přece u toho nemůžu skončit. Celý život se řídím heslem „Když můžeš pomoci, tak musíš“, tak mi v hlavě začalo šrotovat, co můžu udělat dál. A tak jsem o dárcovství natočil reportáže pro svůj youtubový pořad Tuna versus, ve kterém jsem ukázal příběhy konkrétních lidí. Ani u toho jsem ale nechtěl skončit...
Co vás nejvíc překvapilo?
Ačkoli jsem v registru mnoho let, myslel jsem si, že kdyby náhodou znaky mé kostní dřeně – radši používám sousloví krvetvorných buněk, protože to je přesnější a lépe to vyjadřuje to, co se daruje – byly shodné, pro jejich odběr bude potřeba vrtat do pánve. Byl jsem připravený to i tak absolvovat, ale byla tam nějaká obava, že to bude bolet. Když jsem se o to teď začal zajímat v rámci reportáží, zjistil jsem, že to tak vůbec není, že jsou dvě metody a dárce si může sám vybrat. Jeden způsob je ten starší, konzervativnější, ale není to vrtání do kosti, je to jen pár vpichů do kosti lopaty pánevní, kde se v narkóze odebere asi jen 5 procent kostní dřeně. A pak je tu druhý způsob. Podobný, jako když člověk chodí dávat krevní destičky nebo krevní plazmu – v jedné ruce má člověk kanylu, která odebírá krev, ta jde do separátoru, jenž oddělí to, co je potřeba, a druhou rukou se člověku krev vrací. Když jsem chodil dávat krevní destičky, vždy jsem se těšil, protože jsem u toho měl konečně čas si číst. Separace krvetvorných buněk trvá tři až čtyři hodiny a lidé z registru mi říkali, že dárci během ní často sledují Pána prstenů. Takže místo toho, aby seděli v kině nebo doma, během Pána prstenů zachrání lidský život. Toho bych chtěl docílit, aby se lidé dozvěděli, že se není čeho bát, protože dárci se krvetvorné buňky během přibližně 14 dnů obnoví.
Ve vašich reportážích jste zaznamenal dva příběhy...
... ano, tu první jsme točili s Honzou Nohejlem. To je tatínek dvou malých krásných dětí, který se o své nemoci dozvěděl před několika lety, pár týdnů po svatbě. Do té doby úplně zdravý mladý kluk. Tehdy byl jeho dárcem bratr, ale bohužel se Honzovi nemoc teď v lednu vrátila. Bratr už dárcem být nemůže, takže se shání jiný. Pokud vše půjde, jak má, tak možná ve chvíli, kdy čtenáři čtou tyto řádky, už ten dárce je, možná je už Honza i po transplantaci. Je to hodně silný příběh, na kterém je vidět, že se to opravdu může stát každému a že nikdo z nás neví ani dne, ani hodiny, ani vteřiny, kdy se může všechno změnit... Druhý příběh je o mamince Žanetě Chýle, která má čtyři dcery. Ta nejmladší, Samanta, byla do roka a půl úplně zdravá, pak se jí začaly dělat flíčky na nohou a rukách, lékaři nevěděli, co se děje. Když se po čase dostaly do Motola, zjistilo se, že malá trpí leukemií, a začali ji hned léčit. Ani zde první transplantace nezabrala a nemoc se po pár měsících vrátila. Druhého dárce se povedlo najít a malá Samulka je po kontrolních vyšetřeních v pořádku.
Na pondělí 27. března chystáte velký koncert, který by měl rozšířit právě počet registrovaných. Co návštěvníky čeká?
Od 18 hodin v pražském Rock Café proběhne velká benefice Koncert pro život. Přímo na místě budou moci lidé vstoupit do registru. Odběr bude probíhat výtěrem štětičkami z dutiny ústní. Tito lidé budou mít možnost se následně zúčastnit koncertu zadarmo, muži se navíc můžou nechat upravit od barbera Tomáše Kovy Kováře a ženy využít služeb vizážistky Marie Kučerové. Přijít mohou nejen zájemci o hudbu, vystupovat budou například i stand-up komici. Vstupné stojí v předprodeji 200, na místě 250 korun.
Kdo na koncertu bude vystupovat?
Naprostou většinu vystupujících jsem sám oslovil, protože je znám a vím, že jsou to dobré duše. Všichni budou vystupovat bez nároku na honorář. Ne vždy se talent a charakter drží za ruku, ale tady ano. Třeba operní pěvkyně Dagmar Pecková, která zazpívá právě se sborem GUT! zmíněné paní učitelky, jejíž příběh lavinu dobra spustil. Řešíme i přenos, aby mohla svůj sbor sledovat. Dále vystoupí třeba kapely Švihadlo, Terne Čhave, Vasilův Rubáš, Jump Into The Field, muzikanti Xavier Baumaxa, Anna Julie Slováčková, Dommi, Lucie Redlová či Bára Zmeková. A také stand-up komici Adéla Elbel, Kateřina Hašková, Dominik Heřman Lev, youtubeři Tomáš Šedivý, Rady, Sváťa Barek, biskup Církve československé husitské Pavel Pechanec a primář plzeňské hematoonkologie a šéflékař Českého národního registru dárců dřeně Pavel Jindra a patron registru Ondřej Vetchý.
A nakonec by mě zajímalo, zda víme, jak to s paní učitelkou vypadá, jestli se něco daří...
Teď čeká na transplantaci. Uvidíme, držme jí všichni pěsti. Celá tato akce jí určitě minimálně psychicky pomáhá. Všichni věříme, že až budeme podobnou akci opakovat, svůj sbor už bude dirigovat ona.
