Mačkám chytré hodinky, je přesně 5.55. Startuju. Ukrajuju první z 94 tisíc kroků, přecházím Otíkovu lávku na Hájích, kopíruju trasu, kterou si v roce 1966 usmyslel inženýr Karel Kulle. Původně měl v merku Postoloprty, ale pak ho jistá dáma „poslala do Prčic“, a bylo hotovo. Nesmrtelnost pochodu, dlouhému 75 kilometrů, přinesl v 70. letech Ivan Mládek. Jeho song Praha–Prčice záhy zmnohonásobil počet pochodníků. V sobotu, když jsem vyrazil i já, Prčici neodolalo 22 tisíc borců. Třeba poznamenat, že nejnáročnější, tou „mou“ trasou, vykročilo jen tisíc odvážlivců. Zbytek šel po zkrácených verzích. Přiznávám, prvních 20 kilometrů to byla nuda, přituhovat začalo až kolem 40. kilometru, kdy musíte „přemluvit“ hlavu. To mi šlo vlastně snadno, protože jsem musel tuhle reportáž dojít až do konce, tedy do Prčice (nikoli Prčic!), kousek od skiareálu Monínec.
Autor textu na startu, u Otíkovy lávky na Hájích.
Ionty a vitaminy
Zasloužilí pochodníci žehrají, že luční i lesní pěšinky čím dál víc ustupují bezpohlavním cyklostezkám. Přesto cestou do Prčice natrefíte na vábně temný hvozd z Kamenice do Týnce, před Neveklovem se octnete v druhém Českém ráji a to nejlepší čeká nakonec. Procházíte krajinou, kterou Rudolf Hrušínský obdivuje ve Vesničce mé střediskové, pak vystoupáte úplně nahoru a oněměle se kocháte krásnými panoramaty. Až se mi chtělo s dědou Homolkou říct: „Já bych sem nahnal ty lidi všecky a povinně!“ K tomu připočtěte, že podél celé trasy jsou jako korálky rozesety improvizované kiosky a občerstvovny. Troufám si tvrdit, že zapřísáhlých abstinentů byste mnoho nenapočítali. Ono ustát 14 hodin na nohou a přitom vystoupat 1300 metrů, to si žádá nějaké ionty a vitaminy.
Prčice jsou nadohled.
Hodiny na věži
Posledních deset kilometrů bylo nejopojnějších. Po celodenním dešti se ukázalo slunce, krásně nasvícené kopce jsem si užíval s Michaelem, Olomoučákem, který do Prahy na Prčici přijel vlakem se třemi kamarády, spolužáky se strojárny. Po našem boku jako v transu stoupal do cíle hrozen asi třiceti pochodníků, dobrá polovina mohla mít maximálně 25 let. S Michaelem jsme se pěkně zakecali a já zíral, jak to má ve svých osmnácti srovnané v hlavě, bavili jsme se hlavně o politice a mezinárodní situaci. Kousek před cílem jsem se od svého hroznu trhnul, zapomněl na levou kyčel a pravé koleno a téměř tryskem jsem vlétl na prčické náměstí. Dal jsem to! Hodiny na věži ukazovaly 20.44.
Autor textu s pochodníkem Michaelem, osmnáctiletým studentem z Olomouce
Strážce streamu
