Na vedutě Františka Xavera Sandmanna , kterou najdete v kalendáři Miluju Prahu 2025 – Nejkrásnější pražské veduty, vidíme, že ještě v roce 1850 chodily ženy běžně prát a máchat prádlo do řeky, ke které měly přímý přístup. Pradleny a služky přenášely prádlo v koších na hlavách, v putnách pak nosily domů užitkovou vodu. Na březích Vltavy se často prádlo i sušilo a bělilo.
Řeka byla rovněž důležitou dopravní tepnou, po níž se dováželo zboží do Prahy. Sůl ze Solné komory z Rakouska, dříví ze Šumavy, ale i běžný tovar, který často putoval až k Labi a dál do Německa. Ne nadarmo se říkávalo, že celá dřevěná Praha, tedy vše, co bylo postaveno ze dřeva, pochází ze šumavských hvozdů.
Plavci, kteří v Praze žili především v Podskalí, mezi emauzským klášterem na Slovanech a Vyšehradskou skálou, se živili plavením vorů po Vltavě, ale také pískařením, těžbou písku ze dna řeky. V zimě, když řeka zamrzla, těžili říční led, který rozprodávali do ledových sklepů hospod, krámů, všemožných kvelbů a později ledáren. Takto natěžený led dokázal v ledových sklepích vydržet přes celé léto. Až do podzimu chladil pivo a potraviny.
S výstavbou vltavské kaskády zaniklo toto krásné řemeslo a posléze i zpěvavá řeč svérázného lidu, které mnohdy nerozuměli ani Pražané žijící mimo tuto barvitou pražskou čtvrť. I když některá slova se dostala i do obecné češtiny, jako třeba šlajsna (z německého šlojse), což je vorová propust. Anebo když počítáme raz, dva, tři – kde to raz znamená reise, jedna cesta – jelo se tedy na jeden rajs, ráz. Kdysi jste mohli zaslechnout pod Slovany rozhovor, kdy Podskalák přerušil práci a vyndal ze špinavé tobolky minci a pravil: „Francku, kup mi bu a za dva ban.“ A když se Francek vrátil, řekl: „Ban už nemají, koupil jsem ti mum.“ Ne každý uhodl, že se tady jednalo o tak důležité věci jako buřt řečený bu, bandor brambor řečený ban a mu munzeml, po česku žemle.
Ostatně i název Výtoň nám zůstal ze staré podskalštiny. Nazývalo se tak místo, kde se u celnice vytínaly klády z voru. Těmi se platilo Novému Městu clo. Výtoň je tedy místo, kde se vytínají klády z voru. Už Jan Neruda si všiml, že hlavní charakteristikou podskalského jazyka je zkracování slov, bu proto může nakonec být buřt, ale i buchta, nebo dokonce buben. A když někomu řeknete, že blá, blafá buď z fajfky, nebo kecá nesmysly a měl by si do pusy strčit kou, tedy kousek žvance, aby byl klid.
Řeč Podskaláků, stejně jako skoro celé Podskalí, zmizela. Ale až budete počítat raz, dva, tři, tak si na tento hrdý lid vzpomeňte. V současnosti jeho tradice v Praze připomíná Spolek Vltavan, jehož členové se dodnes zdraví podskaláckým pozdravem „Na vlčí mlhu“.
Strážce streamu
