Táhlo vás to vždy k hudbě?
Muzika mě bavila odmalička, začínal jsem na klavír v ZUŠ, poté mě táta začal učit na trubku, proto jsem šel studovat na gymnázium s hudebním zaměřením. Tam jsem si prošel obdobím, kdy mi to nešlo. Ještě v 19 letech po maturitě mi to vůbec nehrálo a nevěděl jsem, jestli budu moct trubku dále dělat, natož se tím živit. Ale to mě nezastavilo.
Co se změnilo?
Máma mě vzala za docentem Junkem, který učil v Praze na HAMU. Ten se na mě kouknul, sprásknul ruce a říká:„Chlapče zlatej, vzpomeň si, jak tě to učil táta…“ Ukázal jsem mu to a on řekl, ať se k tomu vrátím, protože s mojí tehdejší technikou bych nikdy nehrál dobře. Během letních prázdnin jsem denně cvičil a přeučil se to. Nastoupil jsem na Konzervatoř a VOŠ Jaroslava Ježka, kde jsem se za pomoci skvělého učitele zlepšil tak, že jsem mohl po absolutoriu pokračovat na Janáčkově akademii múzických umění studiem klasické trubky i jazzové interpretace. Již při studiích jsem začal aktivně umělecky působit v různých hudebních projektech od klasiky přes kubánskou, populární hudbu, jazz až po filmovou hudbu. Také jsem začal učit na ZUŠ v Praze hru na trubku a vést studentský orchestr. Chvíli jsem učil i na Mezinárodní konzervatoři. A před třemi lety přišel konkurz do Hudby Hradní stráže.
Bylo těžké se tam dostat?
Aby se člověk do Hudby Hradní stráže dostal, musí nejprve vyhrát konkurz, který je podobný konkurzům do jiných orchestrů. Z 23 trumpetistů nás vzali tři. Potom jsem musel podstoupit to co každý uchazeč o vstup do ozbrojených sil. Absolvoval jsem pětihodinové psychotesty, kompletní zdravotní vyšetření, fyzické testy a následně tříměsíční vojenský výcvik ve Vyškově. Hudba Hradní stráže je těleso, které má přes 30 hudebníků. Často se zaměňuje s velkým sedmdesátičlenným souborem, který se jmenuje Hudba Hradní stráže a Policie České republiky, ten ale patří pod ministerstvo vnitra. My, tedy Hudba Hradní stráže, jsme vojáci, součást Hradní stráže, která je podřízena náčelníkovi Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Působíme při slavnostních aktech, ale hrajeme i koncerty a přehlídková vystoupení.
V čem je toto zaměstnání výjimečné?
Kombinuje uměleckou činnost se službou vlasti. Obojí mne naplňuje. Cítím se být vlastencem. Vnímám, že naše země toho má hodně co nabídnout, ať už je to dědictví, které nám předaly minulé generace, nebo schopnosti lidí, kteří zde žijí. Díky tomu si uvědomuji, kam patřím, a odkaz, který si v sobě nesu. Na Češích se mi líbí, že si dokážou poradit v každé situaci, na co sáhnou, to jim jde a mají úžasný a pohotový humor. Přestože nejsme velká země, jsou jak čeští muzikanti, tak vojáci ve světě cenění. U Hradní stráže se mohu realizovat umělecky, zároveň se účastním vojenských cvičení. Sloužím v kolektivu skvělých lidí, na které je spoleh a kteří se nebojí obětovat své pohodlí, proto jsme se s ostatními vojenskými útvary zapojili i do pomoci při covidu nebo tornádu na Moravě. Navíc když jdu hrát střídání stráží a procházím Hradčanským náměstím, vždycky si říkám, jaká je to nádhera. Je krásnější místo k práci?
Když se řekne Hradní stráž, lidé si představí vojáky v budkách. Jaké jsou její další úkoly?
Hradní stráž letos oslaví sto pět let od svého založení, Tomáš Garrigue Masaryk jí propůjčil bojový prapor v roce 1921. Takové útvary jsou po celém světě, ať je to královská garda v Anglii, Dánsku, nebo čestné jednotky v USA. Je to něco, co přidává armádě kulturu, zároveň jsou to dobře vycvičení vojáci, kteří půjdou v případě nouze bojovat. Nestojí pouze v budkách, ale mají na starosti ostrahu a obranu nejen Pražského hradu, ale i celého areálu v Lánech. Kromě toho zabezpečujeme ceremoniální akty spojené s funkcí prezidenta republiky.
Muzikanti bývají bohémové, ale práce vojáka vyžaduje disciplínu. Jak to jde dohromady?
Ostatní složky Hradní stráže nás sice mají trochu za bohémy, ale věnovat se hudbě na profesionální úrovni vyžaduje také velkou disciplínu v podobě každodenního individuálního cvičení na nástroj i zkoušek souboru. S ostatními si sebe navzájem vážíme. Potkáváme se spolu při výcviku a jsme zapojeni i do dozorčí služby. Kolega trombonista si navíc udělal kurz instruktora střeleb, já úspěšně absolvoval zdravotnické kurzy Combat Life Saver – bojový záchranář.
Pro koho podle vás tato práce je?
Pro muže i ženy, kteří chtějí sloužit vlasti a nebojí se být na očích. Kromě strážních jednotek a hudby zde mají své místo i psovodi, řidiči nebo třeba kuchaři. Ti všichni musí absolvovat vojenský výcvik, díky kterému získají disciplínu a pevnou vůli, naučí se například i první pomoc, dovednosti k přežití v přírodě, řešení složitých situací a v neposlední řadě sebejisté a reprezentativní vystupování, které tato práce vyžaduje.
