Toužila jste po práci se zvířaty od dětství?
Když jsem byla malá, měla jsem morče jménem Lízinka. Umřela na chřipku, protože nám v té době žádný z veterinářů neuměl pomoci, léčili pouze hospodářská zvířata. To byl moment, kdy jsem se rozhodla, že budu veterinářkou, aby se nic takového už žádnému zvířeti nestalo. Bylo mi tak deset let. A od toho okamžiku jsem si za svým snem šla. Nikdy mě nenapadlo, že bych měla dělat něco jiného.
Proč jste si vybrala terénní veterinu?
Na vysoké škole se ve mně praly dva pocity. Věděla jsem, že na malých zvířatech se dá dělat velká medicína, ale zároveň mě lákal terén, kde je zase každý den jiný a je spojený s velkou dávkou adrenalinu. Když jsem se pak dostala ke koním, zjistila jsem, že prostor na velkou medicínu a mou oblíbenou chirurgii u velkých zvířat rozhodně je. Takže se obě mé touhy podařilo spojit. Dělám skutečnou medicínu, jsem v terénu a mám každý den jiný. Ale láska k ostatním zvířatům – kravám, ovcím, lamám mi zůstala, a tak ošetřuji i ty.
Specializujete se na koně a hospodářská zvířata. Co vás na tom baví?
Koně jsou nádherná zvířata, jsou sportovním nástrojem, nebo naopak mazlíčkem – a někdy obojím zároveň. Díky lásce lidí ke koním není jejich ošetřování pouhým pícháním antibiotik. I v terénních podmínkách se u nich dělá důkladná diagnostika, rentgen, ultrazvuk nebo endoskopie. Máte tak možnost skutečně dělat medicínu a léčit příčinu. A koně vám to vrací zpět. Tedy většinou. Někdy se stává, že mou snahu jim pomoct naprosto nechápou a vnímají mě jako nepřítele. U krav si zase cením jejich neskutečné odolnosti a tvrdosti. Jsou obdivuhodné a mají překrásné oči. Kozy jsou zas takovou hádankou. Lehce autističtí introverti.
Krávy jsou podle veterinářky velmi odolné a mají krásné oči, kozy jsou pro ni pořád hádankou.
Propagujete takzvané záchranné sítě pro koně. O co se jedná?
Při své práci jsem se několikrát setkala se situacemi, kdy kůň uvízl nebo ulehl a museli jsme ho s hasiči tahat a stavět na nohy pomocí popruhů nebo hadic, manipulace byla složitá a nebezpečná pro koně i pro lidi kolem. A tak jsem se rozhodla, že je potřeba to změnit. S přáteli jsme založili sbírku na speciální sítě pro koně, které usnadňují záchranné a vyprošťovací práce. Povedlo se nám jich díky sbírce zakoupit 13. Vybavili jsme jimi několik hasičských sborů a Koňská záchranka zajistila potřebnou instruktáž. Postupně hasiči zjistili, že jim sítě velmi usnadňují práci, a začali se vybavovat samostatně. Jsme tak v tomto směru Evropský unikát. Sítě za tu dobu zachránily už desítky koňských životů, ale taky několik krav.
Připravujete také knihu. O čem bude?
Knížka bude plná příběhů zvířat a jejich majitelů. Je to směs vtipných, poučných i smutných povídek, které se skutečně staly a v kterých se možná mnozí lidé najdou. Ale není to kniha jen o koních. V příbězích se můžete seznámit se srnkou Terezkou, která si myslela, že je člověk, přečtete si, jak jsem lovila papouška v nákupním centru, těšit se můžete i na zážitky s makaky, tapírem, telátkem nebo samcem alpaky. To své si tam najdou milovníci všech zvířat. Knížka vyjde na podzim, ale už nyní je možné ji podpořit a zároveň si ji předobjednat prostřednictvím portálu Donio.
Historky ze své praxe zachytila Suková do připravované knihy Veterinářka vypráví, kterou i sama ilustruje.
Příběhy jsou doplněny vašimi ilustracemi. Kdy jste v sobě toto nadání objevila?
Já maluji od svých pěti let, kdy jsem si doma vydupala, že chci chodit na hodiny do lidušky. Když jsem nastoupila do praxe, nebyl čas a já jsem na svou lásku, umění, na chvíli pozapomněla. Ale před rokem a půl jsem se k štětci vrátila a zase mě to chytlo. Je to způsob očisty a relaxace.
Připomněla jste mi známého píšícího veterináře Jamese Herriota. Četla jste jeho díla?
Samozřejmě. Ale na rozdíl od spolužaček, které na veterinu šly právě díky kráse jeho příběhů, já jsem se k nim dostala až během studia. Jsou krásné, ale podle mě až moc romantické. Neodrážejí úplně realitu každodenního života veterináře. V tom by měla být má kniha Veterinářka vypráví jiná.
