Touila jste po práci se zvířaty od dětství?
Kdy jsem byla malá, měla jsem morče jménem Lízinka. Umřela na chřipku, protoe nám v té době ádný z veterinářů neuměl pomoci, léčili pouze hospodářská zvířata. To byl moment, kdy jsem se rozhodla, e budu veterinářkou, aby se nic takového u ádnému zvířeti nestalo. Bylo mi tak deset let. A od toho okamiku jsem si za svým snem la. Nikdy mě nenapadlo, e bych měla dělat něco jiného.
Proč jste si vybrala terénní veterinu?
Na vysoké kole se ve mně praly dva pocity. Věděla jsem, e na malých zvířatech se dá dělat velká medicína, ale zároveň mě lákal terén, kde je zase kadý den jiný a je spojený s velkou dávkou adrenalinu. Kdy jsem se pak dostala ke koním, zjistila jsem, e prostor na velkou medicínu a mou oblíbenou chirurgii u velkých zvířat rozhodně je. Take se obě mé touhy podařilo spojit. Dělám skutečnou medicínu, jsem v terénu a mám kadý den jiný. Ale láska k ostatním zvířatům kravám, ovcím, lamám mi zůstala, a tak oetřuji i ty.
Specializujete se na koně a hospodářská zvířata. Co vás na tom baví?
Koně jsou nádherná zvířata, jsou sportovním nástrojem, nebo naopak mazlíčkem a někdy obojím zároveň. Díky lásce lidí ke koním není jejich oetřování pouhým pícháním antibiotik. I v terénních podmínkách se u nich dělá důkladná diagnostika, rentgen, ultrazvuk nebo endoskopie. Máte tak monost skutečně dělat medicínu a léčit příčinu. A koně vám to vrací zpět. Tedy větinou. Někdy se stává, e mou snahu jim pomoct naprosto nechápou a vnímají mě jako nepřítele. U krav si zase cením jejich neskutečné odolnosti a tvrdosti. Jsou obdivuhodné a mají překrásné oči. Kozy jsou zas takovou hádankou. Lehce autističtí introverti.
Propagujete takzvané záchranné sítě pro koně. O co se jedná?
Při své práci jsem se několikrát setkala se situacemi, kdy kůň uvízl nebo ulehl a museli jsme ho s hasiči tahat a stavět na nohy pomocí popruhů nebo hadic, manipulace byla sloitá a nebezpečná pro koně i pro lidi kolem. A tak jsem se rozhodla, e je potřeba to změnit. S přáteli jsme zaloili sbírku na speciální sítě pro koně, které usnadňují záchranné a vyproovací práce. Povedlo se nám jich díky sbírce zakoupit 13. Vybavili jsme jimi několik hasičských sborů a Koňská záchranka zajistila potřebnou instruktá. Postupně hasiči zjistili, e jim sítě velmi usnadňují práci, a začali se vybavovat samostatně. Jsme tak v tomto směru Evropský unikát. Sítě za tu dobu zachránily u desítky koňských ivotů, ale taky několik krav.
Připravujete také knihu. O čem bude?
Kníka bude plná příběhů zvířat a jejich majitelů. Je to směs vtipných, poučných i smutných povídek, které se skutečně staly a v kterých se moná mnozí lidé najdou. Ale není to kniha jen o koních. V příbězích se můete seznámit se srnkou Terezkou, která si myslela, e je člověk, přečtete si, jak jsem lovila papouka v nákupním centru, těit se můete i na záitky s makaky, tapírem, telátkem nebo samcem alpaky. To své si tam najdou milovníci vech zvířat. Kníka vyjde na podzim, ale u nyní je moné ji podpořit a zároveň si ji předobjednat prostřednictvím portálu Donio.
Příběhy jsou doplněny vaimi ilustracemi. Kdy jste v sobě toto nadání objevila?
Já maluji od svých pěti let, kdy jsem si doma vydupala, e chci chodit na hodiny do liduky. Kdy jsem nastoupila do praxe, nebyl čas a já jsem na svou lásku, umění, na chvíli pozapomněla. Ale před rokem a půl jsem se k tětci vrátila a zase mě to chytlo. Je to způsob očisty a relaxace.
Připomněla jste mi známého píícího veterináře Jamese Herriota. Četla jste jeho díla?
Samozřejmě. Ale na rozdíl od spoluaček, které na veterinu ly právě díky kráse jeho příběhů, já jsem se k nim dostala a během studia. Jsou krásné, ale podle mě a moc romantické. Neodráejí úplně realitu kadodenního ivota veterináře. V tom by měla být má kniha Veterinářka vypráví jiná.




















