Povězte jako dramaturg festivalu, na co se nejvíce těšíte, co určitě nevynecháte?
To je jako ptát se, které dítě máte nejraději. Ale za hudební lahůdku považuji vystoupení francouzské elektronické producentky a dýdžejky Chloé. Ta funguje na hudební scéně už dvě dekády a společně s bulharskou hráčkou na marimbu Vassilenou Serafimovou ji budete mít možnost vidět a slyšet v pondělí 27. března v Paláci Akropolis. No a pak to je přehlídka britského elektronického labelu Mesh records Maxe Coopera, který kromě šéfa vydavatelství budou reprezentovat živé projekty Alex Banks a Llyr. A tento celonoční hudební večer 1. dubna v Meet Factory zahájí už podvečerní workshopy prvních dvou zmíněných – Maxe a Alexe.
Jak bude konkrétně vypadat propojení světové a české scény?
Těch rovin bude více. Krom toho, že uvidíme v rámci hudebních večerů jako předskokany domácí talenty, jako je třeba badfocus či dvojice Michal Rataj & Oskar Török, tak většinu zahraničních interpretů doprovodí svým umem naši domácí vizualisté, jako je třeba Jan Hladil, Aeldryn, Jan Poš a další. Zároveň k propojení dojde také na zmíněných workshopech, které jsou určeny právě pro naše mladé začínající producenty a umělce.
Jaké jsou podle vás nejzajímavější současné trendy na poli audiovizuální kultury?
Tak tohle by byla otázka spíše na našeho dramaturga vizualistů Dana Gregora, ale sám za sebe cítím, že se určitým fenoménem stávájí akce v pražském planetáriu, které umožňují pohlcující, všeobjímající audiovizuální zážitek s 360stupňovou kopulí a 7,1 surround zvukem. Ostatně s touto myšlenkou pracujeme už téměř od samého začátku festivalu, kdy jsme tam představili projekt Biosphere + INITI, který měl poté ohlas také v zahraničí, loni jsme zde třeba připravili exkluzivní vystoupení amerického multiinstrumentalisty Rafaela Antona Irisarriho a letos to bude audiovizuální pořad Sphere, ke kterému dělal hudbu německý producent Robot Koch a vizuální stránku pak pozoruhodný francouzský umělec Michael Le Goff.
Festival je fúzí mnoha stylů, dávno nejde jen o elektronickou hudbu. Nemrzí vás někdy, že vás stále někteří hází do škatulky taneční hudba?
Je pravda, že moje jméno je spjato se začátky elektronické taneční scény v devadesátých letech u nás a agenturou Lighthouse. Avšak od roku 2005, kdy spolupracuji s Palácem Akropolis na projektu Music Infinity a později Spectaculare, se jedná o hudební akce, které právě fúzují elektroniku s akustickou hudbou a vůbec propojují hudební styly napříč žánry. Věřím, že posluchači, kteří sledují elektronickou hudbu a její vývoj, už o této proměně vědí.
Když se ohlédnete za vašimi začátky a za hudební scénou v současnosti, jaké jsou největší rozdíly?
No, jsou to už opravdu dvě jiná století. Ať z pohledu mé práce v Radiu 1 a také úlohy Radia 1 v devadesátých letech, kdy bylo velmi složité dostat se k alternativní hudbě, versus současnost, kdy máte streamovací servery či YouTube. Anebo z pohledu, kam se vyvinula samotná taneční hudba, kdy se v minulosti jednalo o naprostý underground a nyní je to pravidelná součást diskoték. A zároveň jde také o proměnu vnímání samotného diváka předtím a teď, kdy nynější posluchač je už v roli většinou jen pasivního konzumenta.
Líbí se vám, kam se elektronická hudba posunula?
Tak to samozřejmě záleží na tom, z jakého pohledu to budu posuzovat. Zvukově a produkčně je to samozřejmě velký posun a vzniká spoustu úžasné tvorby, ale zase jsme svědky obrovského nárůstu brakové elektronické hudby a s tím i jakýchsi kolotočářských akcí a dýdžejů.
Jak vzpomínáte na Prahu devadesátých let a klubovou scénu, chtěl byste časy vrátit?
Opět velmi rozporuplná otázka. Samozřejmě to, co jsme zažili v devadesátých letech, se už bohužel opakovat nebude. Ten pocit zcela nového prožívání a vůbec svobody, to je něco neopakovatelného, a lidé, co to nezažili, nepochopí. Na druhou stranu, současná doba nabízí neuvěřitelné audiovizuální show a bezpočet hudebních akcí, a vy si proto můžete vybírat koncert přesně podle vašeho vkusu.
Které kluby patří v Praze k nejotevřenějším, nejlepším?
Určitě musím zmínit Palác Akropolis, který nabízí širokou škálu umění a různorodých akcí, ale určitě něco podobného se děje třeba také v Meet Factory nebo Cross clubu. Unikátním komunitním místem je i klub Ankali a naproti tomu klub Roxy je zase naším asi nejznámějším klubem v zahraničí.
Scházíte se stále se starou partou z Radia 1?
Bohužel čím dál méně, hodně do toho zasáhlo přestěhování rádia do korporátu Prima a vzápětí také i covid. Zároveň je to dané i tím, že my starší máme své rodinné povinnosti a mladí tu původní pospolitost zase tolik nezažili. Také schůze Radia 1 nejsou tak časté jak bývaly, tak snad se to do budoucna změní…
Co říkáte na současné směřování rádia?
Osobně s tím moc spokojen nejsem, mnoho nových dýdžejů už hudebně nemá spojení s původními kořeny Radia 1 a hrají pro mě už příliš komerční hudbu. Na druhou stranu chápu, že je to možná i generační problém, nám původním dýdžejům je už padesát a více let. Ale to poslání Radia 1 objevovat novou alternativní hudbu tam pořád zůstává, i když ta důležitost jeho funkce už zdaleka není tak veliká, jak tomu bylo právě v jeho začátcích a devadesátých letech.