Vy už toho pamatujete hodně. Stačí se jen podívat na datum narození.
Jsem ročník 1928. Narodil jsem se v Litoměřicích a zažil jsem, když na podzim 1938 zabírali Němci československé pohraničí a my museli narychlo utíkat do vnitrozemí.
Tehdy jste asi ještě dějinné události na kameru nezachytil.
To víte, že ne. Jsem ze čtyř dětí, fotoaparát neměl ani můj starší bratr. Víte, ona to nebyla tehdy levná záležitost. Filmové kamery bývaly jen v bohatších rodinách.
Kdy jste si vy sám pořídil první kameru?
V šestnácti letech jsem natáčel poprvé, ale k vlastní kameře jsem se dostal až v padesátých letech. Měl jsem osmičku, tedy přístroj na filmový pás široký osm milimetrů. Až později jsem se stal majitelem šestnáctky. Rád jsem chodíval v Praze do Lazarské ulice, tam býval proslulý bazar fotoaparátů a kamer, podle vedoucího se mu říkalo u Havlíka. Tam bývaly kamery za přijatelnou cenu.
Ale ani tak to nebyl levný koníček. Amatéři byli limitováni množstvím materiálů, museli víc přemýšlet nad každým záběrem.
Samozřejmě že to nebylo levné. Nešlo jen o materiál, levné nebylo ani jeho zpracování. Amatéři navíc věnovali své zálibě hodně času, často na úkor rodiny, financovali si také cesty do leckdy vzdálených míst. Dalo by se s nadsázkou říci, že okrádali vlastní rodinu o čas i peníze.
O amatérském filmování máte dokonalý přehled. Jak se vyvíjelo, co amatéři nejvíc natáčeli?
V prvních letech nebo desetiletích hlavně rodinné záležitosti. Oslavy narozenin, Vánoce, výlety, občas i služební cesty. Až později začali amatéři natáčet podle vlastních scénářů.
Odkdy se vlastně český, respektive československý amatérský film datuje?
Od roku 1921, kdy vznikl úzký filmový pás. Našemu amatérskému filmu je tedy 101 let. A v roce 1935 vznikl ČKK, tedy Český klub kinoamatérů. O dva roky dříve, než v Paříži založili mezinárodní sdružení amatérských filmařů Unica. Bylo v něm tehdy sedm zemí a Československo nechybělo. Nemyslete, že tehdejší československý amatérský film neměl osobnosti. V klubu byl například básník Jaroslav Seifert nebo spisovatel a filmový režisér Vladislav Vančura.
V dnešní době je vlastně amatérským kameramanem každý majitel chytrého mobilu.
To souhlasí. Ale to do toho nepočítáme. Přesto ročně vznikne patnáct set až dva tisíce amatérských filmů. Myslím těch, které jsou určeny k promítání na veřejnosti, ne ty, které si lidé tvoří jen sami pro sebe, na doma.
Ve známém pražském filmovém klubu Ponrepo jste představil při příležitosti sedmi desetiletí v amatérském filmu průřez touto tvorbou.
Zajímavé je, že když například nahlédnete do seznamu filmů, které se promítaly v rámci uničovské Mladé kamery, najdete tam mnohá známá režisérská jména. Například Sašu Gedeona nebo Bohdana Slámu a další. Už se konala téměř padesátkrát, určená je hlavně pro amatérské filmaře, studenty, nezávislé tvůrce. Filmy, které jsem vybral pro diváky v Ponrepu, zabraly poměrně dlouhé období, od 30. let minulého století až do současnosti.
Do ponrepovského výběru jste zařadil také snímek Příběh vojáka od Čeňka Zahradníčka, jednoho ze slavných českých dokumentaristů.
Zahradníček (patřil například k těm, kteří natáčeli Pražské povstání v květnu 1945 – pozn. redakce), který si nechával říkat Čenda, a já jsem ho osobně zažil a pracoval s ním, měl osobní zkušenosti vojáka z první světové války.V tom příběhu, který je samozřejmě smutný, je zajímavé také to, že některá políčka jsou ručně domalovaná červenou barvou, ta měla vyjádřit krev.
Vybavíte si ještě nějakou zajímavou osobnost mezi českými, respektive československými filmovými amatéry?
Pozoruhodný byl Milan Kazda z Plzně. To byl člověk, který měl úžasné konexe, dokázal pro amatérské filmování sehnat třeba i buldozer, znal se s řediteli různých podniků. Pro soutěž Brněnská šestnáctka natočil, už v době normalizace po roce 1968, snímek Zachránce. Děj se odehrává v roce 1945, je tam sovětský voják, a protože je mu horko, sundá si sako a divák spatří, jak má na levé paži desatero hodinek. V Sovětském svazu se tehdy nevyráběly náramkové hodinky, s příchodem Rudé armády se stala známou věta: „Davaj časy!“ Naval hodinky. Kazda skončil ve vazbě, myslím, že nakonec dostal podmínku, ale s filmováním až do roku 1990 skončil.
Mě během promítání v Ponrepu pravděpodobně zaujal asi nejvíc barevný dokument Zelená pro Strahov. Jako amatérské dílo to nepůsobí, spíš vysoce profesionální, je to tak?
Vidíte, přitom ho natočili amatérští filmaři Rudolf Mihle a Václav Fořt. Když jsem ho viděl poprvé, myslel jsem si také, že je od profesionálů. Oba autory napadlo, aby v roce 1980 natočili, jak se během několika hodin přepravovali lidé z centra Prahy, z náměstí I. P. Pavlova, nahoru na Strahov na první den spartakiády. Sto tisíc diváků během tří hodin, autobusy jezdily v podstatě v nepřetržité koloně. Film je ozvučený, komentář je namluvený profesionálem. Ostatně amatéři si občas pro namlouvání komentářů zvali a zvou profesionální herce. Namátkou mohu jmenovat Petra Nárožného nebo Arnošta Goldflama. Smůlou toho filmu bylo, že oni ho natočili a až potom nabízeli dopravnímu podniku. V praxi se to samozřejmě dělá opačně, že se to nejdřív s firmou dohodne, pak točí. Škoda. Ale film je to skvělý.
Dá se říci, že Česko bylo a je rájem amatérských filmových nadšenců?
Bezpochyby. Dodnes se tu koná několik pravidelných soutěží a přehlídek, kluby najdete po celé zemi. Máme dokonce jeden světový unikát. Tím je festival amatérských filmů s mezinárodní účastí. Koná se ve Vysokově, malé obci s asi pěti sty obyvateli nedaleko Náchoda. Hledal jsem, jestli je někde jinde ve světě festival s mezinárodní účastí v tak malé vesnici. Nic podobného jsem nevypátral. Festival se jmenuje Vysokovský kohout. Odehrává se v místním hostinci U Kohouta. Je to doopravdy světový unikát.
Legenda kinoamatérů
|
