Jak vás napadlo začít zpívat v metru?
Radek Lembacher: Rádi bychom řekli, že jde o náš nápad, ale lhali bychom. Inspirovali jsme se jedním Italem, který zpívá cestujícím v Neapoli, v Římě a v dalších italských městech. A tak jsme si řekli, že bychom něco podobného zkusili i v Česku. Byli jsme zvědaví, jestli to bude fungovat. Hned napoprvé jsme zjistili, že i Češi to umí ve vagonu pořádně rozjet. Tak v tom pokračujeme a snad to lidi stále baví. Tedy alespoň většinu z nich, protože chápeme, že ne každému je to po chuti.
Takže vás už někdo vypískal?
Vašek Komárek: Zatím ne, ale občas nastanou takové pro nás trapnější situace. Někdy začneme zpívat a všichni nás ignorují, tak to rychle ukončíme. Jednou jsme si všimli, že je mezi cestujícími paní s kočárkem a nechtěli jsme probudit miminko, tak jsme také rychle přestali. Snažíme se nejít na sílu.
Zpívají třeba i na eskalátorech.
Už vás potkali revizoři?
R. L.: Přímo ve vagonu ještě ne, ale ve vestibulu ano. Byli moc hodní. Upozornili nás, abychom to ztlumili a zkontrolovali jízdenky. Respektujeme všechny pracovníky dopravního podniku a jsme moc vděční, že nás tolerují. Děkujeme jim za to.
Fungují nějaké písničky více?
V. K.: Zjistili jsme, že se to nedá přesně určit. Občas zafunguje táborovka, u které to nečekáme. Nebo naopak nezafunguje hit, o kterém jsme byli přesvědčení, že fungovat bude.
Už jste je ve vagonu potkali?
Kdo se zapojí nejčastěji?
R. L.: Původně jsme si mysleli, že nejvíc budou zpívat cizinci, jenže je to naopak. Nejvíc se zapojují Češi. Mladí studenti to rozjeli na Bella Ciao a Freed from desire. Starší Češi si zase s námi zazpívali Tu kytáru jsem koupil kvůli tobě či Jožina z bažin. Cizinci si to spíše natáčí a berou to jako nějaký zážitek z cest.
DVA.TOOPrvní video nazvané Párty v metru publikovala dvojice letos v únoru. Posbíralo skoro 25 tisíc srdíček. Pustit si ho můžete na jejich Instagramu DVA.TOO. |
Které vystoupení v metru si pamatujete nejvíc?
V. K.: Bylo tam několik silných zážitků. První metro, kdy jsme zpívali zmiňované Bella Ciao a zjistili jsme, že to lidi baví. Pak zpěv se skupinkou skákajících studentů. Fajn byla i starší paní, která přede všemi zazpívala půlku sloky Kytáry. Nebo Není nutno a pán z Hare Krišny, který se zapojil do refrénu Vadí, nevadí.
Co vás na tom nejvíc baví?
R. L.: Nejde vypíchnout jednu věc. Samozřejmě je to adrenalin. Nikdy nevíme, jak to dopadne, a když se to povede, tak máme husinu jako blázen. Ale to hlavní je pocit, že jsme někomu udělali radost, zpříjemnili den nebo připravili nevšední zážitek. Konkrétní cíl nemáme, ale postupně se snažíme zpívat i v dalších netradičních prostorech, tak třeba vás ještě překvapíme.
