Čekají jej koncerty s Framus Five i vystoupení v rámci projektu Krásný ztráty live. „Chystám se zahrát aspoň kousek z nové desky, bude-li natolik hotový, že jej dokážeme představit naživo,“ prozradila v rozhovoru pro Metro tato legenda českého bigbeatu.
Koncem března jste natáčel základy nového alba. Kdy se dočkáme jeho vydání?
Deska by měla vyjít příští rok na jaře. Nicméně do konce roku bychom ji měli dokončit. Postupně samozřejmě na ní dál pracujeme, nahráváme jednotlivé party, prostě rodí se to. Nevím, nakolik tohle mé nové, desáté řadové album bude jiné než to minulé, ovšem jsou tu noví autoři, mí mladší spoluhráči, kteří i mě svými návrhy a demosnímky postupně vyhecovali k vlastním skladbám, které jsem začal znovu vymýšlet. Textově se podílejí ovšem převážně autoři, které najdete i na minulé desce Mohlo by to bejt nebe… A k tomu přibude také jedno překvapení, opět tam bude jakési přihlášení se k někdejším inspiračním zdrojům z dob mých úplných začátků.
Co motivuje zasloužilé muzikanty jako vy skládat a nahrávat další materiál?
To je asi u každého jiné. Já většinou potřebuji vždycky nějaký vnější impulz, který mě vybudí. Tentokrát to byli právě ti moji mlaďoši z kapely. A samozřejmě, vždycky jsou pro mě klíčové texty. Děláme na hotové texty a právě v nich se snažím nalézt něco, co mě inspiruje, nebo mi alespoň konvenuje, aby na tom mohli pracovat i kolegové. Takhle jsem to dělal vždycky, už někdy od roku 1983, kdy jsem zejména díky Petru Skoumalovi a Pavlu Šrutovi přešel na tenhle tvůrčí model.
Bývaly časy, kdy si někteří hudebníci mysleli, že hudba dokáže změnit svět. Může mít i současná muzika podobné ambice?
Myslím, že ne. Hudba, tedy populární hudba, která opravdu změnila svět, která nastavila nové kulturní standardy nejen hudební, ale obecně společenské, celé jedné generace, to byla hudba šedesátých let. Tedy Beatles, Bob Dylan, Rolling Stones, Jimi Hendrix a všichni ti další. Pouze díky tomuhle ohromnému kulturně-sociálnímu šoku pak bylo možné její fenomén využít ke konkrétním politickým tlakům, jako byly akce typu Live Aid. Ale už tehdy to nemělo tu zásadní sílu, jakou byl pro společnost třeba rock and roll v době svého vzniku. Ale dnes, podle mého názoru, je hudba až bůhví na kolikátém místě zájmu mladých. V současnosti je takovým určujícím fenoménem internet se všemi jeho modifikacemi. Ten náš současný svět změnil opravdu zásadně.
V jaké formě vlastně vidíte budoucnost hudby? Prodej fyzických nosičů už je záležitostí vesměs jen skalních fanoušků konkrétních skupin; páteří byznysu je schopnost prodávat on-line a hlavně předvádět skvělé live show.
Myslím, že pokles prodejů fyzických nosičů není tím nejzásadnějším problémem hudební scény, i když je to samozřejmě důležité a nepříjemné. Ale papírové knihy se zatím také stále tisknou, prodávají a čtou navzdory elektronickým verzím, vidíme také renesanci vinylů – i když skutečně jen pro skalní fanoušky. Co je ale opravdu hodně hrozivé, to je nástup umělé inteligence, která může v některých segmentech ohrozit úplně uměleckou tvorbu. Slyšel jsem několik takových výplodů a přiznám se, že mi nebylo nejlíp. Ne že by to bylo tak geniální, ale od současného anonymního pop průměru, kterým je zaplevelen rádiový éter a hudební internetové platformy, se to nelišilo vůbec.
V létě vás čeká spousta koncertů, účinkování na festivalech. V čem se liší atmosféra na takových akcích s „klasickými“ koncerty v menších halách či klubech?
Jde především o hraní venku, dnes se veltmansky říká open air. Hlavní rozdíl je v tom, že na festivalech, kde je víc účinkujících, je potřeba připravit hodinovku, někdy i kratší set, to znamená škrtat a krátit, což nemám moc rád. Nevím sice ještě přesně kdy, ale chystám se zahrát aspoň kousek z nové desky, bude-li natolik hotový, že jej dokážeme představit naživo.
Když jsme spolu dělali rozhovor vloni, říkal jste, že vás štve, že rádia dokola hrají jen tři, čtyři vaše starší písničky a ostatní jako by snad ani neexistovaly. Dokážete po tolika letech zkušeností vycítit, který song může být hitem a přetrvat desetiletí v rozhlasovém éteru?
Vůbec ne. A hlavně, takhle vůbec člověk nesmí uvažovat, to by byla cesta do pekel. Musí se to líbit hlavně mně. Třeba si to lidé časem najdou.
Nezvažoval jste návrat na televizní obrazovky s nějakou novou talkshow? Vaše Krásný ztráty byly po řadu let na obrazovce České televize velmi populární…
Určitě jsem já osobně nic takového nezvažoval, to i tenkrát přišla nabídka od televize, nejdřív od televize Prima, pak od ČT na Krásný ztráty. Ale je to už dávno uzavřená kapitola.
Měl jste nějaké osobní „desatero“, jak k hostům coby moderátor přistupovat?
Neměl, spolu s Honzou Lacinou, se kterým jsme to připravovali, jsme ale měli jeden hlavní cíl – aby se divák něco zajímavého dozvěděl. A také že i když to je můj pořad, hlavní jsou v něm hosté, ne já. Aby se i oni, tedy hosté, za barem dobře cítili, nebyli ve stresu, že je někdo tlačí do kouta. A že u nás každý host může být jen jednou! A pak už jen záleželo na naší invenci, nakolik jsme dokázali odhadnout interakci obou účastníků, nakolik se mi povedlo je uvolnit a rozpovídat. Myslím, že podobný cíl, i když ne formát, má dnes Výborná show Lucie Výborné na ČT2. Koukám na to rád.
Pátral jste někdy hlouběji po kořenech své rodiny? Narážím na to, že vaši předci prošli terezínským ghettem…
Moc ne, o tom se u nás doma skoro nehovořilo, rodiče nejspíš nechtěli. Takže skutečné pátrání po osudech mých prarodičů spustil až můj vnuk František, který je v tom ponořen, napsal o tom seminární práci na gymnáziu, prostudoval horu materiálů. Já osobně jsem to vloni završil návštěvou památníku holocaustu Jad Vašem v Izraeli.
