Čtyřdílný dokument Robbie Willams o stejnojmenném britském zpěvákovi a skladatelovi nabízí jeho ohlédnutí do dob, kdy byl na vrcholu popularity, a to pomocí starých, často velmi autentických záběrů. Téměř padesátiletý Williams si sedne doma v trenkách na postel, pustí staré nahrávky a komentuje je. Skvělý nápad. Mimochodem, dílo má na svědomí režisér Joe Pearlman, který stojí i za loňským dokumentem o zpěvákovi Lewisi Capaldim. I ten si můžete na Netflixu pustit.
Od drog k výsluní a depresím
Snímek nejdřív vezme diváky do začátků Robbieho kariéry s Take That, jeho experimenty s drogami a alkoholem či odchodu na sólovou dráhu. Postupně se dílem prolínají příběhy, jak vznikaly jeho největší hity, jak si užívá popularitu na obřím turné, ale i to, jak opět padl do drog či depresí. Když však vidíte, jak hraje pro stovky tisíc lidí v Knebworthu, běží vám mráz po zádech. Dost se ale typicky netflixovsky dramatickým stylem ukazuje, jak se Robbie pere s britským bulvárem, který rozpucoval jeho píseň Rudebox. Snad nejdojemnější je až poslední díl, kdy se dá dohromady s herečkou Aydou Field, vrací se k Take That a zkrátka už si užívá rodiny. Tenhle chlap už toho totiž zažil tolik, že by to některým vydalo aspoň na tři životy.
Kromě archivních záběrů, kde divák nakoukne pod pokličku toho, co musel veleúspěšný interpret zažívat, je na dokumentu zajímavé to propojení do současnosti. Často Robbie zmáčkne pauzu ve chvíli, kdy mu okamžiky z minulosti nejsou příjemné, jindy zase řekne: „To si nepamatuji.“ Je to uvěřitelné, upřímné, plné emocí. A to divák ocení. Může to zasáhnout i ty, kteří jeho kariéru nějak extra nesledovali, ale některé jeho hity je prostě nemohly minout.
Ze Šumavy do Edenu
Dovolím si lehké srovnání. On totiž v posledních letech je na českém písečku takový Robbie Williams už trojnásobný Český slavík Marek Ztracený. Kdo jiný z domácích interpretů třikrát za sebou vyprodal fotbalový stadion v Edenu? Nemusíte dlouho přemýšlet, nikdo. Mnoho lidí ho zkrátka miluje a pak je samozřejmě velká skupina, která ho zrovna nemusí. Jeho písně považuje za jednoduché odrhovačky, což se dělo v Británii i Robbiemu. I on je ze zapadlého koutu Anglie ze Stoke, podobně jako se Marek Ztracený prosadil ze Železné Rudy. No, dobře, konec snění.
Robbie Williams (Cannes, 20. května 2023)
Každopádně dokument Marek Ztracený: Cesta do Edenu nabízí v necelých čtyřiceti minutách detaily toho, jak se tak velké vystoupení vůbec řeší, zajímavého telefonní hovory o tom, jak a na kdy přidat třetí koncert. Ostatně tehdy se kroky zpěváka a skladatele probíraly i v médiích, což je v dokumentu také ukázáno. Režisér a kameraman Martin Linhart se svým týmem berou fanoušky nejen do Edenu, i když to si nechali hlavně na záznam koncertu, který Nova dávala v první minuty tohoto roku, ale třeba i právě na Šumavu a dokonce i na utajenou svatbu Ztraceného. Je to svižné, někdy dramatické, často zábavné a uvolněné. A řeší se zde i jeho ohlášená pauza...
Leoš Mareš a Marek Ztracený 16. května 2019 v pražské O2 areně
Miliony
Mimochodem, fanoušci Marka Ztraceného jistě znají i snímek Ztracený v O2 areně. Tam se loni v září vydala také slovenská hip hopová kapela Kontrafakt. Jeden z jejích členů Rytmus se objevuje i jako host u Ztraceného, ale to jen tak na okraj, kdybyste si to chtěli dát za sebou, jako já. A v něčem jsou si oba snímky podobné. Například se na velký koncert zkouší v prostorách, kde kdysi pánové začínali. Létají milionové částky, které je potřeba za tak grandiózní vystoupení utratit. Jen speciální kříž stál v přepočtu 2,5 milionu korun. Divák je hlavně svědkem, jak se vše chystá. U dokumentu Kontrafakt New Era: Cesta do O2 areny, který režíroval Jakub Augustinský, se dozvíme víc i o charakterech členů kapely. O tom, jak je každý rozdílný, ale přesto jim to spolu funguje léta. Když Ego pronese jako omluvu z včasného příchodu na generálku větu: „Potreboval som barbera.“ Je tam vše. Kdo má rád domácí scénu, rozhodně si tedy na Voyu přijde na své.
