O metru se mluvilo od 19. století, nejstarší projekty pocházejí z první republiky. Bylo by takové metro dostačující i nyní, na začátku 21. století?
S nepřekonatelnými obtížemi by se určitě potýkala podpovrchová tramvaj projektovaná v 60. letech minulého století. Ta měla mít kapacitu 12 500 cestujících za hodinu a již tehdy bylo jasné, že je to číslo zhola nedostačující. Předválečné metro by určitě v tomto ohledu plnilo svoji roli lépe. Ostatně mnoho světových měst dosud využívá stanice i z 19. století – namátkou Londýn, Budapešť či Chicago.
Možná je pro Prahu dobře, že si počkala, ne?
Odpovím trošku lišácky a opačně. Mohli jsme mít historické stanice velmi podobné těm, jaké jsou třeba v Berlíně.
Jak bylo v nejstarších projektech řešeno křížení s řekou?
Například v projektu Dráhy „D“ ze třicátých let, což byla podpovrchová tramvaj, plány počítaly s využitím existujících mostů. Konkrétně měla trasa překonat Čechův most architekta Kouly a za ním se vnořit do tunelu pod Letnou. Ve směru z Klárova na Staré Město měl ale vést tunel, a dokonce se na dně Vltavy v těch místech dělal geologický průzkum. Obecně se plánované vedení tras vcelku shodovalo s těmi, jak je známe nyní.
Sny českých architektů o metru zmapoval Jan Charvát v knize nazvané Metrovize.
|
Byla práce na stanicích pro architekty či designéry otázkou prestiže?
Určitě ano, účast na stavbě brali vážně i jinak velmi vlažní a neflexibilní dodavatelé, státní podniky. Dostupnost, či spíše nedostupnost, materiálů byla tehdy velmi určujícím faktorem, něčím, co si dnes málokdo dokáže představit. Jako příklad mě napadá jméno Václava Aulického – autora žižkovského vysílače či zbouraného Transgasu. Ten byl společně s Pavlem Poličanským na vojně ve Vojenském projektovém ústavu a zde připravovali nerealizované návrhy na stanici Národní třída. Jinak se ale třeba na výzdobě stanic podepsala řada významných umělců z nejrůznějších oborů – od sklářů až po sochaře.
Jak moc do podoby metra mluvili sovětští architekti?
Metro sice neslo oficiální označení Stavba československo-sovětského přátelství, šlo ale spíš o celkové technologické řešení výstavby než o podobu jednotlivých stanic. Po stavbě prvního céčka šlo áčko architektonicky již dost samostatnou „českou“ cestou, což se ještě prohloubilo u trasy B. Byť právě zde je stanice Anděl, dříve Moskevská, na které výrazně spolupracovali právě sovětští architekti, jmenovitě Lev Nikolajevič Popov.
A vaše oblíbená stanice?
Překvapivě se to v čase mění, i podle toho, co třeba nového o nějaké stanici zjistím. Nyní je jednou z nich Kačerov architekta Zdeňka Lešetického. Je totiž v mnoha ohledech unikátní – vestibul má dřevěný strop a několik nádherných výtvarných děl. Třeba veliký pískovcový reliéf Ladislava Gajdy a skleněnou vitráž Benjamína Hejleka.
Nyní se řeší podoba nové trasy D. Musí být dopravní stavba „krásná“? Primární je přece funkce...
Měla by být. I ryze utilitární stavba může mít odpovídající estetický účinek, být v souladu se svým okolím nebo i třeba promyšleně provokovat.
