Saslong. Sjezdovka a do pekla

Také loni před Vánocemi se slavná sjezdovka pod horou Saslong v italském středisku Val Gardena na celý týden uzavřela, aby na ní mohli trénovat a o víkendu pak závodit nejlepší sjezdaři světa.

I když se slavný Saslong – jeden z nejprestižnějších podniků Světového poháru v alpském lyžování – kvůli rozmarům počasí tentokrát neodjel, měli jsme možnost v teple hotelového baru zavzpomínat na kousky, jež tato legendární trať za dobu svojí existence viděla. A že to někdy byly počiny vpravdě nevídané! Od jednoho takového uteče právě letos, přesněji tedy v prosinci 2020, čtyřicet let.

Rekord trati Rekord trati (1:52,99) zajel v roce 2003 dvojnásobný šampion zdejšího závodu Antoine Deneriaz z Francie. Byl o téměř 15 vteřin rychlejší než první vítěz Saslongu Jean-Daniel Dätwyler v roce 1969, přestože Švýcar kdysi jel po podstatně přímější trati. Na sjezdovce tehdy leželo 25 cm čerstvého sněhu.

Ach, ty hrby!
Když na konci 60. let 20. století Val Gardena na kongresu FIS uspěla se svou žádostí o pořádání Světového poháru, byli místní lidé samo sebou nadšením bez sebe. Provozovatelům lyžařského střediska ale ve stejnou chvíli začaly starosti nejen s budováním potřebné infrastruktury, ale především se samotnou tratí závodu. Žádná ze stávajících závodních tratí totiž neměla převýšení 800 metrů, které pro sjezd mužů vyžadují regule FIS. Po dlouhém zvažování padla volba na sjezdovku, jež začíná na Ciampinoi (2249 m n. m.), vede do údolí podél masivu Sassolungo-Langkofels a dále přes Ciaslat do Ruacia. Byla dlouhá bezmála 3,5 kilometru a převýšení tu činilo uspokojivých 839 metrů.

Přestože je celá trať nadmíru zajímavá, členitá, nemluvě o kouzelných sceneriích, které ji obklopují, poměrně brzy se jejím synonymem staly… Velbloudí hrby. Tři terénní nerovnosti, o jejichž zdolávání se mezi profesionálními sjezdaři i fanoušky lyžování vyprávějí legendy. A jednu z nich vám teď povíme, patří totiž k těm zásadním. 

Uli, nedělej to!
Přejet, nebo přeskočit? Tak znělo dilema, nad nímž se po desetiletí zamýšleli ti nejlepší sjezdaři světa. Dnes se za rychlejší jednoznačně považuje nelétat, ale tak tomu vždy nebylo. Přeskočit protivné terénní vlny, na něž se najíždělo v rychlosti přes 100 km/h, prý chtěli Bernhard Russi, Franz Klammer i další špičkoví sjezdaři historie, ale nikdo z nich k tomu nenašel odvahu. Ten let by musel měřit bezmála sto metrů!

Rakušan Uli Spiess nebyl oproti Klammerovi žádnou hvězdou, když do Val Gardeny v roce 1980 přijel. Sebevědomí mu ale nechybělo, formu tu zimu měl, navíc ho od ostatních borců odlišovala celkem zvláštní záliba – moc rád na lyžích létal… Šílený plán, přeskočit Velbloudí hrby, klíčovou pasáž trati, měl v hlavě už dlouhou dobu. Na prohlídce trati mu sice trenéři řekli, že se asi úplně zbláznil, ale on už se té myšlenky nechtěl vzdát. Klíčovou pasáž měl perfektně nastudovanou a byl toho názoru, že dlouhým skokem může získat cenný čas. Nesměl ale na skok najíždět pomaleji než ve 120 km/h, to by mohlo být kritické.

Na vlastní kůži Sjezdovka je poměrně prudká, a i když je na většině míst dostatečně přehledná, ve svižné jízdě ji snadno podceníte. Horní část je poměrně snadná a proslulý skok Salto del Moro je pouze ochutnávkou toho, co přijde dál. Velbloudí hrby! Právě na nich se i nyní často rozhoduje o vítězi a poražených. Ještě rozhozeni z Velbloudích hrbů přijíždíte po zvlněném úseku na louku Ciaslat, ta často nepříjemně překvapí ledem a protivnými hrboly. No a závěrečný sjezd na stadion, ten zaručeně uspokojí i ty nejnáročnější sportovní lyžaře.  Věřte, že vezmete-li Saslong na jeden zátah, bez zastavení, absolvujete dojezd do cíle s posledními zbytky sil v nohách. Pak máte ale plné právo cítit se alespoň trochu jako vítěz závodu Světového poháru.

Kdy, když ne dnes?!
Podmínky v prosinci 1980 Spiessovi přály, trať byla přimrzlá, a přestože trenér Charlie Kahr Uliho od bláznivého kousku znovu odrazoval, první úspěšný přelet velbloudích hrbů se odehrál už v tréninku den před závodem. Trénink ale není závod, to všichni vědí. Mrazivé prosincové ráno Uliho Spiesse v den závodu nadchlo. „Kdy, když ne dnes?!“ U kritické části sjezdovky se nashromáždila početná skupina trenérů, to už všichni věděli, co má přijít. A přišlo také dost diváků, média si Uliho tréninkové představení nenechala pro sebe. Spiess se k Velbloudím hrbům přiřítil jako střela, na prvním skoku se vznesl a prostřední z vln přelétl ve výšce šest až sedm metrů. Ten skok byl z jiného světa, vypadal děsivě, ale Uli Spiess ho za třetí terénní vlnou bez větších problémů ustál. Proč ne, nebyl to prý zdaleka nejdelší skok, jaký kdy absolvoval. Ale tohle byl Saslong, poprvé v historii!

Závod vyhrál Harti Weirather, Uli Spiess skončil druhý. Ale dodnes tvrdí: „Dalo mi to tak vteřinu náskok. Kdybych to nepřeletěl, skončil bych hluboko v poli poražených.“ Pak už se na Saslongu začalo létat mnohem častěji. Několika dalším sjezdařům se podařilo Spiessův kousek zopakovat, ale bylo také hodně těch, kteří skončili v ochranných sítích, ve vrtulníku, ve špitále… A tak se organizátoři Saslongu po letech rozhodli, že Uliho Spiesse zapíší tučným písmem do historie závodu a Velbloudí hrby raději zmenší. Dnes už jsou vlastně jen dva, mnohem menší než v 70. letech. Na atraktivitě to však legendárnímu Saslongu neubralo.