Byly doby, kdy jsem si na těhotenské prohlídky brala s sebou kabelku s notebookem, v čekárně jsem si okamžitě pokládala počítač na kolena, a než na mě přišla řada, honila jsem odevzdávky a krotila resty. Taky jsem nosila podpatky, černé přiléhavé šaty a měla jsem vždycky „udělanou hlavu“. I po ránu.
Ach ten luxus prvního těhotenství, když se člověk (rozuměj žena) může pořád ještě věnovat sobě a svojí práci... No a teď chodím na kontroly a ultrazvuky s velkou taškou plnou svačinek, vlhčených ubrousků, knížek se zvířecími hrdiny, a ještě dalších svačinek pro sebe. Místo termínů uzávěrek honím svoje roztomilé batole, které se zásadně loudá, postává a čučí, když zrovna pospícháme, a naopak živě poskakuje, pobíhá, případně svižně odchází, když potřebujeme přečkat dvě tři hodinky v čekárně porodnice. Dřív jsem v čekárnách hledala místo blízko zásuvky, abych si mohla dobít počítač. Teď se rozhlížím po skříňce s hračkami.
A čurat chodím dvakrát víc – jednou za sebe a svůj utlačovaný močový měchýř, a navíc ještě s dcerou. Když jsme čekali první dítě, chodili jsme na ultrazvuky s mužem, rozechvělí jsme si tiskli ruce a sledovali každý pohyb miminka s napětím a nadšením.
No a teď? Muž je v práci, já jedním okem sleduju monitor a druhým batole, které samozřejmě nesedí na té židli, na kterou ho posadila paní sestřička, ale vesele prozkoumává vybavení ordinace. Řeším s paní doktorkou percentil, do kterého to druhé dítě podle velikosti spadá, a paralelně odpovídám na zvídavé dotazy prvního dítěte. „Takže ty průtoky jsou v pořádku, paní doktorko? Ano, to jsou surikaty, beruško...“ Tak se zdá, že už teď to malé v břiše tak trochu přehlížím. A to se ještě ani nenarodilo!
