Byl jsem rakeťák. Nejprve jsem ale plul jako kačenka a párkrát ochutnal Vltavu

Podle pokynů parkuji u penzionu vedle kempu Lávka, v autě se převlíknu do plavek a za dvě minuty stojím na molu. Rozhodně tu nejsem sám, nad hladinou se na flyboardech vznáší dvě slečny, jejich doprovod je povzbuzuje, instruktor zaučuje dalšího zájemce. Panuje tu dobrá nálada. Však je léto.

Protože je o zážitek od firmy Adrop.cz velký zájem, termín mám až od šesti večer. Vůbec to ale nevadí. Vltava je teď v létě teplá. Zouvám se a po očku sleduji ostatní při letu, to už mi ale ruku tiskne Ondra. Jsme na vodě a sportovci. Rovnou si tykáme. „Stůj rovně a měj zpevněná stehna. Žádné krčení v kolenou, jinak spadneš. Nahoře drž balanc pomocí nohou. Koukej do dálky, lépe udržíš rovnováhu,“ radí Ondra a dodává: „Hlavně si to užij.“

Vrané nad Vltavou nabízí ideální podmínky pro flyboarding.

Helma, plovací vesta a jde se na to. Nohy strkám do popruhů. To je jen jedno z mála omezení pro flyboarding. Chce to mít nohu alespoň 36. Boty na prkně mají totiž univerzální velikost. Klidně proto mohou létat třeba i desetiletí. Také by na flyboard ale neměli lidé s více jak 120 kilogramy. Dost už bylo čísel. Jde se do vody.

Lehám si na břicho, nohy s prknem mám za sebou a můj doprovod na skútru přidává plyn a já jak kačenka pluji dál od břehu... To jsem před zážitkem nevěděl. Myslel jsem, že si sílu trysek budu ovládat sám. Je to ale na doprovodu. On přidá a já pluju vodou. Skútr, se kterým jsem propojený osmnáctimetrovou hadicí, v tu chvíli táhnu za sebou.

Už jsme v dostatečné hloubce a jdu na to. Vracíme se na začátek reportáže a já při prvním pokusu padám z metru do vody. Pokrčil jsem nohy. Instruktor na skútru mi připomíná techniku a jde se na druhý pokus. Jsem ve vzduchu pár vteřin. Moc jsem se ale zaklonil. Jelikož mi Vltava nezachutnala, napříště už si dám pozor. Při třetím pokusu už jsem si jistý. Letím! Už vím, jak se cítí komiksový Iron Man. Po chvíli mi zase probleskne hlavou myšlenka na Goblina, který na svém kluzáku proháněl Spider-Mana. Při pokusu zatočit zase žuchnu do vody. Vlastně ani nevím, jestli se právě hodí přísloví, že žádný učený z nebe nespadl. Já totiž za 12 minut letu ještě párkrát spadnu. Ke konci zážitku už si ale věřím a směrem k instruktorovi ukazuji palce na horu. Jde o pokyn, ať se přidá plyn. Letím výš. Skoro až do nekonečna jako Buzz Rakeťák z Příběhu hraček... A za chvíli už zase piju Vltavu.