Co bych to byl za supersportovce, luxuskopáče a bombabombera, kdybych ausgerechnet tento sloupek nevěnoval právě skoro čerstvě skončivšímu mistrovství světa v kopané?!
Byl to, přátelé, pěkný turnaj! Bylo k vidění velmi mnoho krásných fotbalových momentů, při zápasech začalo vypomáhat video (a třebaže obrovsky pomohlo, tak se ukázalo, že úplně všechno nevyřeší – některé fauly, strky, ruce atp. zůstaly nepotrestány).
Diváci byli báječní a vůbec celý turnaj se mi zdá povedený. Dokonce se konečně dostalo i na „černé koně“, což jsou týmy, které nepatří mezi takové ty tradiční silné adepty na vítězství, ovšem dává se jim velká naděje na úspěch. A nikdy to nevyjde. Až letos!!! Belgie bere bronz a Chorvatsko stříbro!
Finále samotné bylo pěkné, šest gólů padlo – kdo by to jen před začátkem řekl? Co se mi tedy nelíbilo, tak to byl Griezmann, který „jentak“ upadl a padl z toho následně první gól finále. Vůbec to filmování pádů, zakopávání míčů, zdržování, padání po lehkém dotyku soupeře... to se ve mně úplně vaří krev a nejraději bych železnou tyčí trestal ty pitomce osobně... ale než bych si koupil letenku, doletěl tam, dostal se na stadion, sehnal tyč... darmo mluvit.
Dobrá tedy – Francie vydobyla titul. Chorvati bojovali, hráli pěkně... a na konci, když se pískl konec – nikdo nebrečel. Což mě tedy u některých týmů také zaráželo. Emoce – jasná věc, ale brečet? To je zvláštní.
Stejně ale nejzvláštnější byla deštníková serenáda, kdy při závěrečném předávání medailí pršelo jako z konve a prezidentu Putinovi přistavili deštník. A ten si ho galantně nechal. Proto snad nejmilejší moje vzpomínka bude na to, jak chorvatská prezidentka Kolinda Grabar-Kitarovičová se drží s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem za ruce, smějí se a je jim to jedno.
