Chování poslanců i voličů se obecně označuje jako politická kultura. Čím zaostalejší země, tím je prý politická kultura na nižší úrovni. Proto posíláme odborníky do zemí, jejichž politickou úroveň je třeba pozvednout do demokratických výšin.
To, co se u nás děje v posledních měsících, se bojím nazvat slovem politická kultura, protože kultura, i ta pokleslá, má stále jistá pravidla. Jistě bychom však byli uraženi, pokud by nás chtěli cizí odborníci školit, co je politická kultura, neboť u nás přece demokracii máme.
Jistě, nějaká je, ale spíše v tom, že si každý říká, co chce, a uráží, koho chce, ale nikdo už nerespektuje, že demokracie je současně schopnost vnímat realitu. Pravidla demokratického systému říkají jasně, že většina, ať se to menšinám líbí nebo ne, určuje pravidla hry. Je samozřejmě nezbytné, aby většina dala rozumný prostor pro fungování menšin, ale rozhodně nelze akceptovat, aby menšiny diktovaly pravidla hry.
Stejně tak je špatné, aby se kvůli několika jedincům měnily zákony a bořily tradiční společenské mechanismy. Jinými slovy, politická opozice a její voliči nemohou chtít víc, než mají vítězové voleb. Každý člověk má právo nesouhlasit, ale způsobem inteligentním, kulturním a adekvátním. Vulgarita není politický argument.
Spílat vítězům je hloupost, protože opozice by měla spílat sama sobě, že nedokázala volby vyhrát ona. Jenže sebereflexe, a to napříč veškerým politickým spektrem, už dávno přestala být prvkem naší politické kultury. Matně se mi vybavuje skvělý film Myš, která řvala.
