Když se kdysi Milan Chalupa coby kluk rozhodoval, kterému sportu se chce věnovat skutečně naplno, zvolil jednoznačně hokej. A doma mu nikdo nebránil. Naštěstí pro československý hokej. Klidně totiž mohl být z vynikajícího obránce Chalupy výjimečný sklář.
„Vyučil jsem se sklářem a hrozně mě to tehdy bavilo. Navíc jsem se dobře učil, takže mě škola doporučila na sklářskou průmyslovku,“ vzpomínal v jednom ze svých mnoha rozhovorů skvělý bek.
Možná by nakonec brusle a hokejku skutečně vyměnil za sklářskou píšťalu, ovšem jeho tatínek viděl štěstí svého syna přece jen ve sportu.
„Přesvědčoval mě, ať zkusím raději hokej, že ke sklářskému řemeslu se můžu vrátit potom. Ale k tomu už nikdy nedošlo,“ pokračoval ve vyprávění Chalupa.
Odchodem do liberecké Dukly a následně přesunem do Jihlavy už měl navíc Chalupa myšlenky jen na hokej. Místo s píšťalou v ruce šířil slávu rodné vesnice s hokejkou a na bruslích. „Jestli jsem nejznámějším rodákem Oudoleně? Vypadá to tak,“ reagoval se smíchem.
Celý magazín |
Je pravda, že málokterý rodák odkudkoliv se může pochlubit takovou sbírkou úspěchů jako právě Milan Chalupa.
Na domácí půdě bral hned čtyři mistrovské tituly s jihlavskou Duklou, na světových šampionátech se pak s národním týmem radoval ze dvou titulů mistra světa a dvě stříbrné medaile si přivezl ze zimních olympijských her.
„Viděl jsem snad všechny dokumenty, které se věnují právě těm mým olympiádám. Tedy s výjimkou Lake Placid, z toho dávají pokaždé jen finále,“ zmínil jednu ze tří olympijských destinací, do které coby vyslanec tehdejší československé výpravy zavítal v roce 1980.
Zbývající dvě tvořily Innsbruck (1976) a Sarajevo (1984).
„V Rakousku se mi líbilo asi nejvíc,“ pustil se do dalšího povídání Chalupa. „Rok 1976 byl pro mě celkově skvělý. Coby mladý kluk jsem tehdy stihl všechny tři top akce – olympiádu, mistrovství světa i Kanadský pohár. Měli jsme parádní tým. Na tu dobu se vzpomíná krásně,“ dodal.
REPREZENTACE JAKO ODMĚNA
Možnost reprezentovat svoji zemi na prestižních turnajích bral Chalupa pokaždé jako velkou odměnu.
„Dnes si popravdě nejsem jistý, jestli to tak u našich hokejistů pořád ještě je,“ zamýšlel se. „Když si od některého hráče přečtu: Nebudu reprezentovat, protože bojuju o místo v takovém a makovém klubu, tak si nedovedu představit, že by někdo z nás tehdy něco takového řekl. Pro nás byla reprezentace nejvíc.“
Stejně jako bojovat na ledě na maximum proti kterémukoliv soupeři a táhnout za jeden provaz. Právě to se proto po skočení kariéry rozhodl předávat dál v roli trenéra.
A časem ho práce zavedla až do Ledče nad Sázavou, kde se věnoval mládeži. „Měl jsem tady celých devět sezon klid na práci,“ pochvaloval si.
Loni si však Chalupa řekl, že je možná načase, aby jeho štafetu přebral zase někdo jiný. V sedmdesáti letech už má přece člověk nárok na odpočinek..
