Sumec albín žere z ruky jednou za týden, správce fauny na výstavišti mu rozmrazí půlkilovou makrelu, někdy zahrne do jídelníčku i kuřecí. „Není to zvíře, které se po mase vždycky vrhne a vezme ho. Když nemá hlad, nechce. Pokud mu ale nebudu dávat pravidelně, nemám záruku, že mi to zbaští,“ vysvětluje chovatel, proč to musí pokaždé aspoň zkusit.
Nebor chodí do skleníků třikrát až čtyřikrát týdně, především ale kvůli zvířatům, jež žijí v přední části pavilonu v teráriích a akváriích. Pepa tráví svůj sumčí život v jezírku menšího skleníku pod parožnatkami, anturií a záplavou dalších rostlin.
Od zadní nádrže s tropickým leknínem viktorie Cruzova sumce dělí mříže. Těmi naopak mohou proplouvat menší rybky.
„Žrát by je mohl, je to jeho potenciální kořist, možná občas nějakou zhltne, ale nikdy jsem ho to dělat neviděl. Zvířata, když nemusejí, tak neloví, je to pro ně zbytečná práce,“ říká Nebor.
Kdyby se však teoreticky do skleníku dostal třeba potkan a chtěl vodu přeplavat, úplně jistý by si před sumcem být nemohl. Pepa má na délku 152 centimetrů, tedy alespoň měl při poslední měření před čtyřmi lety. K tomu úkonu totiž nedochází příliš často.
„Stejně jako ryby roste celý život, i když později pomaleji. On už je tu zhruba kolem dvaceti let, já teprve deset. Když tady chodím pořád, ani to nepoznám, ale určitě se mezitím zvětšil,“ dodává sumcův strážce.
Na výstavišti se ujali i piraní či varana
Kdysi nejčastější české jméno dostala ryba už na začátku svého pobytu. Zdravotní problémy se jí zatím vyhýbají, o něco menší ploutve jsou patrně vrozenou degenerací.
 Seriál iDNES Můj mazel představuje netradiční chovatele a jejich miláčky. První díl: Druhý díl: |
O tom, jak dlouho je Pepa součástí olomouckého výstaviště, svědčí fakt, že si zaměstnanci jeho nejstarší historii už ani přesně nepamatují, byť by ji zřejmě bylo možné dohledat v archivu. Třeba kdy přesně se sem sumčí albín nastěhoval. Téměř jisté ovšem podle Nebora je, že šlo o dar.
„Máme tady většinou jen taková zvířata, jež nikdo nechce a dá je sem,“ přibližuje s tím, že jde například o piraně, kajmana, varana nebo želvy. Žádná zvířata ve sklenících nemnoží.
Sumec patří k dlouhověkým rybám, rybáři u něj vedou jako běžnou délku života až padesát let.
„Nejzajímavější sumci jsou v nádrži černobylské elektrárny. Jsou tam dodnes, přežili výbuch, voda nikde neodtéká, neproudí, dostali obrovské dávky záření. Je to trochu zvláštní,“ dokládá na příkladu odolnost těchto ryb Nebor.
Sumci se naučili lovit i ptáky na břehu
V Olomouci musí albín čelit jen mincím, které návštěvníci nahází do jezírka. Umí se před nimi ale schovat, má svůj oblíbený kout.
„Vesměs je to noční ryba, přes den bývá nečinný. Často ho lidé ani nenajdou nebo chodí hlásit, že je mrtvý. Ale někdy vystraší i mě,“ odkazuje pečovatel na Pepovy půsty v chladnější části roku. Někdy hladoví i měsíc.
Ošetřovatel exotické fauny olomouckého výstaviště Flora Jan Nebor, mezi jehož svěřence patří i sumčí albín Pepa.
Obvyklá barva sumce se pohybuje od šedavé přes nazelenalou či nahnědlou až po téměř černou. Největší evropská čistě sladkovodní ryba bývá ceněnou trofejí, sama je přitom dobrým lovcem, zvládne chytat i vodní ptactvo nebo holuby. Zhruba před deseti lety se začaly objevovat případy, kdy si pro takového ptáka „došla“ až na břeh.
Videa ukazují, že pták ani nemusí pít či se koupat, v bezpečí není ani na kamenech u vody. Někteří sumci se totiž zvládli částečně vrhnout na souš podobně jako kosatka lovící na pláži lachtany.
Původem jsou ze střední, jižní a východní Evropy, jako sportovní ryby se ale dostaly i na západ. Proto se třeba ve francouzských řekách naučily chovat podle svých potřeb. Odborníci kvůli tomu varují před jejich dopadem v regionech, kde nejsou původní. Sumec je totiž vrcholným predátorem, navíc ho rybáři mnohdy pustí zpět.
