Při kampani na serveru Donio, kde jste na otevření Safe space vybírali, jste se potkali i s nenávistnými reakcemi. Čím to podle vás bylo způsobené?
Problém vidím v nepochopení toho, že je kavárna nezisková. Spousta lidí to nechápe ani teď. Neuvědomují si, že peníze jsme si nemohli jen tak našetřit, i kdybychom se o to snažili pět let. Ta kritika byla podmíněná i tím tématem feminismu. Komerční projekty, které vybírají, když to přeženu, na postavení nové zahrádky, vybírají i třikrát větší částky.
Jaký byl tedy účel za vytvořením takového prostoru?
Vytvoření komunitního centra, místa, kde můžeme pořádat různé události. Tři roky jsme pracovali na platformě Respektuju a celou tu dobu jsme neměli místo, kde bychom pořádali akce. Za našeho fungování jsme předtím udělali pouze jednu akci, kterou byl křest diáře v gay clubu.
Jak to je s podporou nyní?
Nenávist naštěstí pominula částečně i kvůli tomu, že tolik nestíháme prezentaci na sociálních sítích. A i kvůli tomu je podpora spíše slovní, zato ale obrovská. Je vidět, že tu jsou lidé, kteří na to čekali a těšili se, až otevřeme.
A kdy jste došli k rozhodnutí vytvořit vlastní prostor?
Došli jsme totiž k názoru, že tu nic podobného není. Chtěli jsme mít vlastní místo, kde bychom řešili téma lidských práv a kde by se komunita, které na tom záleží, mohla scházet. Když jsme pak byli v Německu ve vyloženě feministickém knihkupectví, tak jsme si vytvořili takový zvyk vyhledávat podobná místa kdekoliv, kam jsme přijeli. U nás nám navíc chyběli tematické knihy. Českých bylo málo, anglické vůbec. Takže jsme si řekli, že vytvoříme komunitní centrum a spojíme to s těmi knihami.
Byla tam při vytváření vaší kavárny nějaká inspirace v zahraničí?
Místo, které nás k tomu dovedlo, bylo nejspíše knihkupectví She said. Je v takovém víc hipsterském stylu v chudší části města, hodně lidí nám ji doporučovalo.
Pro koho je tedy vaše kavárna určená?
Hlavně pro lidi, co si přijdou posedět a chtějí se cítit v bezpečí. Pořádají se tu různá setkání zaměřené na lidská práva, a pokud má někdo schůzku nebo projekt, můžou jít k nám. Protože budou mít jistotu, že se tu mohou bavit o čemkoliv. Opravdu tedy safe space, bezpečné místo, kde jsou ta témata i lidé v bezpečí.
Co děláte pro to, aby se tu lidé cítili bezpečně?
Vytvořili jsme sadu pravidel, která se snažíme dodržovat a upozorňujeme na ně i naše hosty. Pokud je někdo nechápe, nebo přijde a vůbec neví, co se děje, prostě je poprosíme, aby odešli.
Zaznamenal jsem, že zmiňujete i možnost, že pokud se člověk na svém místě necítí dobře, přesadíte ho.
Ano. To, aby byl prostor uzpůsobený pro lidi se sociální úzkostí, je něco, za co jsme lobovali. Proto máme připravené i kartičky, které si mohou lidé dát na stůl a my za nimi potom nechodíme. Objednat si poté mohou sami na baru. V rámci budování komunity jsme tu zavedli i další věci, jako je voda zadarmo, přístup k wi-fi, nebo nabíjení telefonu, což je asi samozřejmostí, ale přispívá to k vytváření příjemného prostředí. Chtěli bychom, aby tu lidé chtěli zůstat, ne jenom přijít na kávu a odejít.
Ráda bych, aby se pojem „feminismus“ nebral tak pejorativně, říká Halouzková |
Souvisí s tou snahou vytvořit příjemné prostředí i vaše otevírací doba? Máte otevřeno poměrně dlouho večer, až do deseti, to knihovny ani kavárny nemívají.
Ta otevírací doba je spojená s tím, že nechceme dělat jen kávu, ale i drinky a brunch. Některé akce navíc jsou i večer, není to jen denní kavárna. A lidé mají večer většinou více času.
Jak předejít nepříjemným situacím, například když omylem někoho nazvu jinými zájmeny, než které používá?
Pravidla pro předcházení takových situací jsou v podstatě dvě. To první se týká právě zájmena, na která se můžete zeptat. Když jde o jednoduchou interakci na baru, je tu ještě druhé pravidlo. Používat neutrální jazyk. Tedy nepoužívat takové to „Holky, s dovolením“ nebo „Slečno, prosím vás“.
Kam jste chodila předtím, než jste si vytvořili svůj vlastní bezpečný prostor?
Mám to privilegium, že nikdy úplně nebyl potřeba, pro mě byl „safe space“ Starbucks nebo Lush, protože tam byla jistota, že budou milí a nebudu se bát si něco objednat a na něco se zeptat. Nic jiného tu za mě nebylo. Když se ale teď koukám na nabídku a spolupracujeme i s jinými prostory, tak tím pomyslným druhým bezpečným prostorem jsou veganské restaurace. Když máme schůzku, tak v podstatě chodíme jenom tam. To místo je ideální na aktivistické konverzace.
Čím to je? Jsou snad vegané přirozeně i aktivisté?
Je to myslím propojené, nejdřív přijde aktivismus a s ním i to veganství, nebo naopak. Je pak mnohem větší šance, že člověk, který mě uslyší, bude souhlasit s tím, co říkám.
Kateřina Panzerová
|
Trochu bych se vrátil k té neziskovosti, jak si vyděláváte na živobytí?
V kavárně máme normálně mzdy, které si bereme z obratu. Žádné peníze si ale neschováváme na účtu. Zatím jsme tedy ani neměli první placenou mzdu, takže uvidíme. Finanční plán je takový, že devadesát procent zisku půjde do platu. Když se to ale nepovede, budeme to tu mít jako vedlejší koníček na plný úvazek, máme ještě vedlejší práci.
K tomu všemu ještě studujete, jak se to dá stíhat?
Je to bláznivé, samozřejmě, ale zároveň to není tak hrozné, jak to může vypadat. Čtyři měsíce jsme dělali kampaň pro Donio, teď když jsme otevřeli, už to není tak hrozné. Opadli nám některé stresující problémy, které jsme museli řešit. Nyní již máme povinnosti rozdělené a řešíme jen týdenní objednávky. Pořád to ale není režim normálního člověka.
Safe space je lidskoprávní knihovna a kavárna. Funguje ale i jako komunitní centrum.
Prostor po zavedené kavárně
Máte pocit, že jste měsíc po otevření již zavedený podnik? Všímají si vás lidé?
Na to, že jsme nový podnik, je návštěvnost i obrat v pořádku. Tím, že jsme přebírali prostor po zavedené kavárně (Družstevní kavárna R.O.H., která zavřela v prosinci minulého roku, pozn. red.), tak sem chodí někteří lidé, co sem chodili na pivo. Je to určitě jiná situace, než kdybychom otevřeli úplně novou bezejmennou kavárnu. Postupně se to začíná nabalovat, lidé si to vzájemně doporučují.
Podle recenzí je vidět, že si někteří pravidelní zákazníci bývalé kavárny stěžují, že je ten prostor úplně jiný.
Je to trochu zvláštní situace. Občas sem přijdou a zeptají se, jestli máme tohle a tohle pivo. Ale my máme jen jeden desetilitrový sud, jednu pípu a spíš se zaměřujeme na něco jiného. Teď asi čekáme, až to postupně opadne, protože je unavující každou půlhodinu vysvětlovat, že nejsme ten samý podnik a že si u nás nedají ten jeden nanuk, pro který si chodí už deset let. Je nepříjemné, když to lidi sami nepoznají, ale ten prostor je úplně jiný. Proto máme i vyvěšená pravidla, jak se mají lidé chovat.
Po převzetí jste prostory rekonstruovali, jak to probíhalo?
Bylo to ovlivněné tím, že jsme čekali na vyklizení věcí po bývalých majitelích. Místo jsme si převzali až prvního února. Bylo to náročné, museli jsme všechno vytřídit a vyházet. A nikdo nám neřekl, jak náročné bude malování. Stihli jsme přetřít tak třetinu. Pracovali jsme každý den od rána do noci, ve třech lidech. Navíc jsme spolu všichni bydleli, pořád jsme z toho trochu vyhořelí a nepříjemní, ale už se to zlepšuje. Ještě něco doděláváme po nedělích, ale rekonstrukce je v podstatě hotová.
Jaké akce v Safe space pořádáte?
Prostor není koncipován na nějaké koncerty nebo na větší akce, takže spíše děláme setkávací akce nebo nabízíme platformu na setkávání pro neziskové organizace. V budoucnu bychom rádi ty akce spojily s knihami, nejdřív ale musíme zprovoznit internetový obchod. V plánu máme větší akci na pálení čarodějnic, kde by mělo jít o převzetí té původní myšlenky zpátky. Plánujeme tam i drag vystoupení. Na tradice si lidé nechtějí nechat sáhnout, ale díky vlastnímu prostoru si můžeme uspořádat, co chceme.
Jakou knihu o feminismu byste mi doporučila?
To záleží na směru, kterým se chcete ubírat. Jestli to bude esejová knížka, která je lehčí na čtení, nebo taková ta polopatická kniha, která rozvíjí v lidech empatii. To je třeba hrozně důležité. Zároveň neexistuje kniha, která by vám odpověděla na všechny otázky, každý člověk potřebuje svoji vlastní sestavu informací.
Nyní bojujeme za všechny
Když se vrátím k vašemu projektu Respektuju, který jste založili v roce 2020, máte na něj ještě čas?
Kvůli časové náročnosti jsme se trochu stáhli. Až se nám ustálí práce, máme ambici v tom normálně pokračovat. Pod tím projektem je podepsaná spousta lidí, kteří si vytvářejí obsah sami. My to pouze vedeme. I kvůli nim počítáme s tím, že budeme pokračovat.
Máte pocit, že je Safe space vrcholem vašeho aktivismu? Nebo přijdou další projekty?
Žádný další plán nemáme. Plánovali jsme tuhle kavárnu, ale mělo se to stát až tak za pět let. Stihlo se to ale už teď. My máme dost konkrétní formu aktivismu. Nejsme lidi, kteří by pořádali nějaký větší projekt, to jsme přenechali jiným.
Co pro vás vlastně znamená feminismus?
Pro mě je to hlavně o empatii. Že si člověk uvědomuje, že se má lépe než ostatní, nebo že má práva a jiní lidé je nemají. Jde i o práci na sobě, je to celoživotní proces. Je to i otázka rovnoprávnosti, kterou ale buduje právě ta empatie, kterou lidé musí mít.
Feministky nenávidí muže? Obří mýtus, doložila studie |
Původní myšlenka feministického hnutí ale stojí spíše na právech žen. Kam se nyní posunulo?
My osobně prosazujeme myšlenku intersekcionality (intersekcionální teorie se zabývá tvrzením, že lidé mohou být diskriminováni na základě několika sociálních a kulturních faktorů najednou, pozn. red.). Dá se ale říct, že feminismus pořád spíše bojuje za práva žen. Oproti začátkům, kdy byly problémy jako rasismus nebo transfobie zakořeněné i v těch lidech, kteří bojovali za práva žen, jsme nyní schopni bojovat za všechny.
Jak jsme na tom s feminismem v Česku?
Neustále mě dokáže překvapit, když potkám starší lidi a oni těm myšlenkám rozumí. Občas si totiž přijdu, že žijeme v bublině a jsme snad první generace, která něco podobného řeší. Ale to není vůbec pravda, jsou tu lidi, kteří za to bojovali dříve, než jsme se narodili. Naše společnost tam ale obecně není, nebojuje za to.
