Impulz k založení průmyslového muzea v Praze vzešel na počátku šedesátých let předminulého století od přírodovědce a paleontologa Antonína Friče. Během své studijní cesty po Anglii navštívil průmyslové muzeum v Kensingtonu, jež prostřednictvím přednášek a názorných učebních pomůcek šířilo osvětu o moderních technologiích.
Dámy a pánové, tohle je pračka z Anglie
S tím, co v Anglii viděl, se nadšený Frič po návratu do vlasti svěřil svému známému, Vojtěchu Náprstkovi. To se ukázalo jako mimořádně šťastné rozhodnutí. Náprstek, původním jménem Adalbert Fingerhut, totiž patřil k propagátorům pokrokových myšlenek, což prokázal mimo jiné založením prvního vzdělávacího spolku pro dívky a ženy v Praze.
Myšlenka na zřízení pražské obdoby Kensingtonského muzea, která by pozvedla poněkud provinční úroveň českého průmyslu a řemesel, se Náprstkovi zalíbila. V roce 1862 se proto vypravil do Anglie, odkud přivezl exponáty pro zamýšlené průmyslové muzeum v Praze. Šlo především o didaktické pomůcky, ale také o různé druhy techniky do domácnosti jako žehličky, šlehače, kuchyňská kamna, či pračky.
Náprstkovo muzeum v současnosti
|
Pořízená sbírka byla dvakrát vystavena na Střeleckém ostrově. Veřejnost o expozici jevila značný zájem, problém však byl, že z důvodu neexistence stálých výstavních prostor exponáty pokaždé skončily ve skladišti rozlehlé budovy na Betlémském náměstí, v níž Náprstkova matka provozovala prosperující vinopalnu a pivovar.
Mecenáš, vlastenec a cestovatel Vojtěch Náprstek
V říjnu 1873 Anna Náprstková zemřela a zmíněná budova, známá jako dům U Halánků, připadla jejímu synovi Vojtovi. Ten neváhal a ve třech místnostech zřídil provizorní expozici Českého průmyslového muzea. Do důstojnějších prostor se sbírka přestěhovala až koncem osmdesátých let 19. století, kdy byla na pozemku za domem dokončena nová, třípatrová budova. Tematické zaměření muzea se ale v té době už začalo neplánovaně měnit.
Náprstka okouzlila kultura amerických Indiánů
Plíživá transformace průmyslového muzea na etnografický ústav byla důsledkem někdejšího Náprstkova pobytu v Severní Americe. Do Nového světa odešel v roce 1848 kvůli obavám ze sankcí, které mu hrozily za účast na revolučních událostech ve Vídni. Amerika se Náprstkovi stala druhým domovem na zhruba deset let, během nichž se zapojil do tamějšího veřejného života. Náprstek se mimo jiné účastnil mírových jednání s dakotskými indiány a dotáhl to až na veřejného notáře pro stát Wisconsin. Rovněž pomáhal českým vystěhovalcům zakládat knihovny, školy a krajanské spolky. Získal si tím řadu přátel, a po návratu do Prahy v roce 1858 měl pověst jakéhosi "konzula" v zahraničí žijících Čechů.
Během svého pobytu v Americe projevoval Náprstek zájem o kulturu původních obyvatel tohoto kontinentu. I proto mu vděční krajané často posílali různé předměty dokumentující život a minulost indiánů. Obdobné artefakty z jiných koutů světa získával Náprstek prostřednictvím cestovatelů, jejichž výpravy finančně podporoval. Původně okrajová etnografická kolekce svým rozsahem i významem postupně zastínila sbírku technických exponátů průmyslového muzea. Proměna na čistě etnografickou instituci byla završena po smrti Vojtěcha Náprstka v září 1894. O více než půl století později, v roce 1946, se muzeum zaměřilo výhradně na neevropské kultury, což reflektuje i jeho současný název: Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur.
