Chodím po terase obchodního centra Opatovská často, ale až nedávno jsem se zamyslel nad tím, jak se asi žije lidem, kterým svým způsobem davy kolemjdoucích nahlížejí do soukromí. Mám na mysli skutečnost, kdy je tady několik paneláků doslova nalepených na ochozy, kudy chodívají lidé do zdejších obchodů.
Centrum prošlo před pár lety výraznou přestavbou, dříve bývaly obchody orientované na straně k hlavní ulici a bylo jich tam jen pár, teď je naopak přesunuli na jižní ochoz, který býval vylidněný. Navíc k němu přistavěli pár schodišť, ta tu také nebývala. I proto tady frekvence procházejících i postávajících lidí vzrostla, byť to jako v centru Prahy na pěší zóně není.
I tak tu má každý chodec možnost hledět doslova do obýváků či ložnic nebo dětských pokojů. Nejsem typ čumila, který by se tu postavil a sledoval dění v cizí rodině. Ale občas mi při chůzi zrak tím směrem padne. Vždycky mě napadne, jak to lidé z těchto bytů vnímají, nakolik si už na toto nesoukromí (nezatáhnou-li závěs nebo žaluzie) zvykli.
Kdysi mě něco podobného napadlo v Benátkách (těch italských, kde v některých úzkých kanálech mají k sobě lidé podobě blízko, kdy si z oken a balkónků také hledí do kuchyní a talíř. Ale tam ti, kteří se ještě řadí ke starousedlíkům, spolu přes vodu na tu krátkou vzdálenost klábosí. Ale do Venezie mají ty opatovské terasy hodně daleko. K protestantské otevřenosti Nizozemců, kteří nechávají tradičně nahlížet do svých obýváků okny bez závěsů také.
