Důležité je roli emigranta přijmout a naučit se s ní žít, říká spisovatel Pavel Hak

Nakladatelství Torst vydalo Hakův zatím poslední román nazvaný Vomito Negro. Strhující příběh, jehož hlavní hybnou silou je dokonale propracovaný jazyk a rytmus, zavádí čtenáře na nejmenovaný ostrov v Karibském moři a následně pak přes velkou vodu do opět nejmenované megapole. Napínavý román plný násilí, krutosti a utrpení připomíná, že otroctví s nástupem moderní doby nezaniklo, jen jako všechno ostatní se po svém vyvinulo, získalo novou podobu a v ní přetrvává dodnes. Jedinečný narativní styl strhne hned od první stránky i českého čtenáře díky překladu Jovanky Šotolové, s níž autor na překladu částečně spolupracoval, Hak slova na čtenáře přímo chrlí a tomu nezbývá nic jiného než závratný rytmus ustát a vydechnout až na konci.

Pavel Hak Rodák z Tábora žije od konce 80. let ve Francii. Píše francouzsky, na kontě má již pět románů vysoce ceněných francouzskou literární kritikou i čtenáři. Na jaře by měl vyjít v češtině Hakův druhý román z roku 2002 – Sniper. Z literárního světa ho naposledy oslovilo Bolaňovo 2666, ze současné francouzské literatury pak doporučuje například Jeana Echenoze nebo Antoina Volodina (všichni tři autoři vyšli i v českých překladech).

Pro román jste zvolil španělský název Vomito negro. Proč?
V překladu to znamená Černé zvratky, tedy projev žluté zimnice, jež v minulosti ničila otroky při převozech na lodích z Afriky do Ameriky. Během cesty postrádali pitnou vodu a cestovali v otřesných hygienických podmínkách, které si my Evropané nedokážeme vůbec představit. Název knihy hluboce souvisí s podstatou románu, jelikož se vrací do minulosti a prolíná se s přítomností. Hlavní hrdinové jsou dva mladí lidé, bratr a sestra, kteří jsou s touto minulostí spjati, ta je jistým způsobem tíží, je jim překážkou v životě a musejí se s ní vyrovnat. Děj románu jsem zpočátku umístil do přítomnosti, během psaní jsem byl sám překvapen, do jak daleké historie jsem se dostal. Minulost je však v karibské oblasti stále přítomná. Jde vlastně o srovnání tehdejšího otroctví s možnostmi otroctví dnešních dnů.

Napsal byste takový román, kdybyste zůstal v jižních Čechách?
Asi ne. Zkušenost světa je velmi důležitá. Ze mě se stal emigrant a tím jsem stále. Není to lehká pozice, zároveň však nesmírně bohatá a hluboká ve smyslu lidském. Všichni, kteří jsou na tom stejně jako já, ať už jsou z Afriky, z Asie či odkudkoli, mi tak jsou velmi blízcí. Důležité je roli emigranta přijmout a naučit se s ní žít.