„Bydlím hned támhle. Ten dům s modrými dveřmi.“ Věta, kterou pronáší Hugh Grant k Julii Robertsové ve filmu Notting Hill. Slavný film udělal z modrých dveří poutní místo filmových návštěvníků britského hlavního města.
Mám barevné domy rád. Ne, že bych ty „nebarevné“ považoval za méněcenné, ale oceňuji každou snahu majitelů vystoupit z davu. Barvy vnášejí do života veselost. Dokonale to zvládal Dušan Jurkovič na svých dřevěných stavbách.
Středověká města byla co do barev spíše okrová, žlutá a hnědá. Ještě Langweilův model Prahy ukazuje město v odstínech, které se po staletí moc nezměnili. Ale možnosti barvířského průmyslu to hodně změnily. I proto mám barevné domy v oblibě. Protože zaujmou na dálku.
Nedávno jsem si vyběhl na Dívčí hrady. Z vyhlídky někde nad zatopeným lomem, který si zahrál v Pelíšcích, mě zaujal na protilehlé stráni na Barrandově přes údolí tmavý dům s barevnými okny. Jeho magická přitažlivost byla natolik silná, že jsem nelitoval seběhnout do hlubočepského údolí a vysprintovat nahoru do Slivenecké ulice. Stálo to za to (viz přiložené fotky).
Praha 5 má vůbec asi štěstí na barevné unikáty. V kolonii domků u malvazinského hřbitova je jeden, který mi film Notting Hill připomíná. Ten má sice jen barevné vstupní dveře, nejsou modré, ale červené, ale dům je kvůli tomu nepominutelný.
Kousek pod Dívčími hrady je zase ulice, kde v šedi omítek vystupuje do popředí dům žlutý. Dole nad smíchovským lihovarem je dům zelený. Nějaká firma. Nejsem velkým příznivcem tohoto odstínu, někdy mám dojem, že ho barvitelé fasád užívají nadmíru, ale proti jejich vkusu lze jen namítat.
Nedávno jsem také narazil na barevné dozdobení činžáku v Nuslích. Dům z poválečných časů. Podobných najdete po celé Praze dost, byli to předskokani panelové výstavby. Tento dům si jeho vlastníci přetvořili po svém. Možná pěst na oko, říkal jsem si napoprvé. Ale rozhodně zapamatovalné místo i ulice – Boleslavova.
Zkrátka, když si pozvete na návštěvu někoho, kdo u vás nikdy nebyl, stačí mu říct ulici. A barvu domu.
