Sedíme před televizí, popíjíme čaj, jíme cukroví a spolu s dětmi sledujeme jednu pohádku za druhou. Že jsme divní? Má to ale několik důvodů. "Konečně máme čas i my dospělí se vrátit na chvíli do svého tajemného světa dětství, do světa fantazie, tužeb a splněných přání," vysvětluje jeden z nich psycholožka Marie Šťastná.
"Žerou" pohádky jako my i lidé jinde ve světě?
Většina pohádkových příběhů existuje napříč hranicemi a s velmi podobnými hrdiny se setkáváme ve vyprávění všude ve světě a v celé lidské historii. Mění se prostředí, trochu se aktualizují okolnosti, ale příběh a hlavní postavy zůstávají.
A proč je tolik sledují zrovna ateističtí Češi?
Pohádky provázejí každého z nás téměř od narození. Bez pohádek by dětství nebylo úplné. Jsme zároveň v tu chvíli v úzkém komunikačním kontaktu se svými dětmi. Jde o vyprávění – naslouchání, sledování – prožívání. Všichni prožíváme pocit důvěry a vzájemnosti. A ve chvíli, kdy je v pohádce něco zlého a strašidelného, jsme svým dětem na dosah se svou bezpečnou náručí.
Takže se vlastně příjemně obětujeme pro děti...
Dítě, tak jako každá samostatná bytost, spolu s prvním uvědoměním sebe sama získá i to, před čím ho zcela uchránit nemůžeme - existenciální úzkost, strach z opuštění, z vlastní slabosti a nedokonalosti. Spolu s láskou k rodičům získá i žárlivost a nenávist, s touhou poznávat i chtivost, chvíle štěstí střídají chvíle smutku a bolesti, kdy není po ruce máma nebo táta, rozbije se mu oblíbená hračka nebo ztratí něco, co měl rád. Pohádky dětí baví, rozvíjejí jejich fantazii, mají velmi důležitou roli v utváření jejich osobnosti.
Podle průzkumů sledovanosti jsou nejoblíbenější ty klasické české. Proč?
Příběh klasické pohádky, tak jak jej od dětství známe, vznikl často před mnoha tisíci lety a během této doby se prakticky nezměnil. Každý mu rozumí. To proto, že pohádkový příběh není zásadně ovlivněn dobou, módou a kulturou, odehrává se v jakémsi bezčasí, ve světě fantazie, kde platí trochu jiná pravidla. Dost jiná na to, aby bylo jasné, že jde o pohádku a dost podobná našemu světu v zásadních existenciálních otázkách lidského bytí. Nejvíce nás vnitřně oslovují právě takové příběhy, které se předávají z generace na generaci. Jsou skutečným národním pokladem, dědictvím moudrosti minulých generací.
Hledáme v pohádkách také nějakou symboliku?
Vlastně v každé pohádce se například setkáváme se symbolikou čísel. Čísla mají vedle své číselné hodnoty také hodnotu pocitovou. Tři přání, tři postavy, do třetice všeho dobrého i zlého, nebo tři úkoly obvykle symbolizují tři živly: zemi, vodu a vzduch. Přes mnohé křesťanské symboly se derou dopředu původní pohanské představy o ročním cyklu, a tak si hrdina vybírá z dvanácti panen a malá Maruška jde v zimě s žádostí o jahody ke sněmu dvanáct Měsíčků. Třináctka zase odpovídá třinácti měsícům lunárního kalendáře a zmínka o zakázané třinácté komnatě tedy rozkrývá, že půjde o tajemství spojené s ženskou sexualitou. Proto se Šípková Růženka v patnácti letech píchne o vřeteno, a až za sto let ji vysvobodí princ, který přijde ve správný čas – tedy ve chvíli, kdy už je dívka pohlavně zralá. Ti, kteří to zkoušeli dřív, skončili pohlceni trním, a tak to má být.
