Když vám někdo řekne, že jste holič, urazíte se?
Dneska už ne. Když jsem se učil, tak taková ta holičství, která fungovala v té době, byla pro nás mladé něco strašně zastaralého. To nám pod nos nešlo. Tenkrát jsem byl proto trošku uražený. Z toho jsem už dávno vyrostl.
Stříháte se sám, nebo se svěříte do cizích rukou?
Mě většinou stříhá ten, který projde celým procesem učení u mě, v současné době je to můj kolega Xuan, který je perfektní střihač a mám v něho největší důvěru. Je ale zajímavé, že on se stříhá sám a dobře. I když jsem mu mockrát nabízel, že ho ostříhám.
Spíš než slovo kadeřnictví používáte výraz hair studio nebo hair design?
Design to je, je to o tvarech. Výrazu hair design rozumějí i cizinci, kterých je v Česku stále víc. Taky proto se dnes setkáte spíš s barber shopem.
Vybavení špičkového kadeřníka asi není nejlevnější...
Když někdo nastoupí na učiliště a potřebuje si koupit základní věci, jako jsou dvoje dobré nůžky, fén, stroje, kartáče, tak aby to bylo kvalitní, vyjde to okolo dvaceti tisíc. Já mám například nůžky za třicet tisíc korun.
Co je na nich tak jiného?
Japonská ocel, kovářská ruční práce. Ta ocel je jiná v tvrdosti. Dnes se dělají nůžky i v Jižní Koreji, v Indii, jsou hezké designově, ale nic nevydrží. O nůžky se musíme starat, denně je čistíme a brousíme i naolejujeme.
Bez chemie to dnes v této branži asi nejde, že?
Je ale nesrovnatelně šetrnější než v minulosti. Když jsem se učil, odbarvovalo se takzvanou plavopěnou. To byl prášek, který jsme smíchali s 35procentním peroxidem vodíku. Neředěný peroxid byl vlastně výbušnina, palivo do raket. Pak jsme všechno smíchali, do toho nalili čpavkovou pěnu, až to zakouřilo a tím se odbarvovalo. To nebylo nic ideálního pro vlasy. To už je minulostí. Ale jak platilo už od našich babiček, pro krásu se trpí (smích).
Vy jste absolvoval pár mezinárodních soutěží, dokonce s úspěchem.
V roce 1994 se mi podařilo získat třetí místo na mistrovství Evropy, pak ještě třetí místo na světové soutěži v Paříži. Za dámský denní komerční účes. Předtím jsem jel na soustředění do Rakouska k trojnásobnému mistru světa. Trénoval jsem společně s Japonci, které jsem pak na šampionátu porazil. Napodruhé jsem už s nimi trénovat nemohl.
U kadeřníka toho lidé napovídají až až. Platí cosi jako zpovědní tajemství?
Kadeřník je jako lékař lidské duše a vrba. Mnohokrát se dozvíme věci, které lidé neřeknou ani doma. Samozřejmě, člověk musí poznat, co může říct dál a co ne. Kadeřník odhadne, jestli má člověk chuť si povídat. Jsou lidé, kteří přijdou a chtějí naprostý klid, protože hodně povídají v práci.
Dělá se líp s upovídanou, nebo tichou zákaznicí?
Ještě to jde, když jenom mluví. Horší je, když sebou furt šije. To jí musím říct stop, nehýbat se, abych se neustřihl.
Kdo je upovídanější? Muži, nebo ženy?
Bylo by na místě říct, že ženy, ale vždycky to tak není. I kluci jsou upovídaní. S pány se bavíme o počítačích, o hrách, o autech, o nových telefonech. Ženská témata jsou rodina, vztahy, samozřejmě móda.
Utrácejí muži za kadeřníka?
Jasně, to se obrovsky změnilo. Je vyloženě nutnost, aby muž, který dělá v byznyse nebo mezi lidmi, byl dokonale ostříhaný, voněl. Na to všechno jsou přípravky, muži je běžně nakupují.
K čemu je kadeřníkům asociace?
Založil jsem ji proto, že jsem měl jsem představu navázat na dřívější cechy. Je to řemeslo, odjakživa se lidé jako my sdružovali. Kdysi jsme měli jako živnostníci i stranu za první republiky, jako byli agrárníci. Mohli nějak ovlivňovat dění, co se na nás hrne, jako EET a hlášení. To je ale politikum. Druhá věc je, že se u nás vytratily soutěže v oboru. Když jsem se vyučil, už ve třeťáku jsem soutěžil na mistrovství republiky, v Lucerně byly třídenní festivaly, tam jsem chodíval pravidelně. Soutěže byly od učiliště po dospělé, po reprezentaci, iks krát jsem reprezentoval Českou republiku na mistrovství světa na mistrovství světa a na světových soutěžích.
Stává se, že lidé chtějí radikální změnu jako Magda Vášáryová v Postřižinách? Přemlouval jste někoho, aby takovou změnu nedělal?
Rozumím, vlasy paní sládkové a tato kašna jsou jedinou ozdobou tohoto města, znám. Je to z obou stran. Žena často chce udělat velkou změnu, když se něco stane v jejím životě. Třeba se žena rozejde s partnerem, který vyžadoval dlouhé vlasy. Pak přijde, že je chce pryč. Tyto životní zvraty se často dějí. jenže vlasy vyrostou o 15 centimetrů za rok, dlouhé vlasy rostou dva tři roky, ani barvy nejdou měnit každý měsíc. Tak se to někdy snažím změnit, aby zákaznice k tak radikální změně nepřistupovala. Když vycítím, že žena si pro nějakou změnu přišla, tak ji sám nabídnu. To je také důležité, protože když změnu nenabídnete, žena půjde jinam. Kadeřník nemůže upadnout do úplného stereotypu. Aspoň nějakou drobnost. V počítači zákaznici ukážeme, jak by účes vypadal, často si něco vlastního přinesou. Když někdo přijde poprvé, snažíme se udělat účes na míru. Co člověku sluší, co mu nedá doma moc práce.
Dbají muži na to, aby vypadali mladší? Barví si víc vlasy?
Co se týká věku, ten se dnes smazává. Před sto lety vypadal padesátiletý chlap jako kmet, dnes je to jiné. Je to o životním stylu, jestli na sobě člověk pracuje, sportuje. Kdo by ale nechtěl vypadat mladší? Žena i muž, to je jedno. Co my dodáváme zákazníkovi, to je sebevědomí. Aby se dobře cítil aby sebevědomí získal. To je naše práce.
Co říkáte na účesy politiků?
Když mám být konkrétní, tak mi připadá, že pan Babiš na to moc nedbá. Ani mu na tom asi nezáleží, co si pamatuji, někde se nechal před kamerami kvůli EET ostříhat. Pan Zeman? Má vlasy úměrné svému věku.
