Obě představení začínají skoro stejně: zvukem lidského hlasu, který se díky mikrofonu a přenosové technice opakuje, násobí, variuje, až z toho vyjde muzika.
Pak už je všechno jiné. Je zvláštní, jak vnější znaky prostoru, kde se cirkusy konají, dokreslují či předznamenávají charakter zhlédnutého.
Představení má být parodickým pohledem na smrt a sex
7 Fingers hrají ve velikém, vzduchotechnikou chlazeném stanu s umělohmotnými sedadly kolem dokola a polstrovanými židlemi, které z velké části zaplňují šapitó. Chybí tu "aréna". Místo ní stojí jeviště s pódiem, příliš zaplněným divadelními rekvizitami. Ty mají za úkol, spolu s konferenciérem amerického typu, který až moc mluví, a DJem s mixem muziky, stmelit a snad i povýšit jednotlivá akrobatická čísla. Představení má být parodickým pohledem na smrt a sex. Mně to přišlo lascivní a cílící na diváka, kterého zaručeně rozřehtají shozené slipy jednoho z protagonistů, ukazujícího nám pánské nádobíčko v celé své kráse. I když tu byli šikovní a nadaní všichni, kteří se na La Vie podíleli, bylo to celé tak nějak, s prominutím, hloupé.
Cirque Galapiat hraje v nijak velkém stanu s dřevěnými lavicemi a nulovým chlazením. Je tam strašné vedro. Kruhová aréna „starého typu“ obsahuje jednu pohovku a jeden kufr. Vše ostatní se pružně dodá a zase odstraní tak, jak vyžadují akrobatická čísla. A ta jsou stejně dobrá jako u Kanaďanů. Jenže tady je něco navíc: gag tu střídá gag. Drobnosti hrají prim. Třeba akce s pingpongovým míčkem, která se stále variovala a měla čím dál úžasnější a veselejší pointy. Humor mají v Galapiat černý a chytrý. Vychází z naší kultury, rezonuje zkrátka výš. Muziku, živou a výbornou, obstarávají sami „cirkusáci“. Šest lidí zvládne všechno. Skvěle! Risque ZérO je radost.
