Nejsem velkým obdivovatelem obrovských komplexů, zvláště ne těch kancelářských. Už proto, že jich roste stále víc a víc, i když developeři často naříkají, že jich naopak mohou stavět málo, že už není kde. Problém takových staveb je, že v absolutním součtu a absolutním výčtu plochy jich je v Praze určit víc, než mohou zájemci zaplnit. Ale jak se vyvíjí styl práce, jak se mění požadavky, staré i nově vzniklé firmy vždy hledají to nejmodernější. Svým způsobem se přesunují z místa na místo, když si odbydlí své, zmizí jinam. Proto mi další a další stavby vadí, škola práce, materiálu, někdy i plochy. Neboť, jak už jsem naznačil, kanceláří je, a to nejen v Praze, ale i jinde víc než dost. Takže autoři budov a komplexů vlastně jen přetahují zákazníky z jiných domů do těch svých.
Port7
Přesto mě jeden takový nový projekt zaujal. Holešovický Port7. Teď se v něm právě zabydlují první firmy. Když jsem byl na této stavbě před rokem, hrubá stavba už stála. Ale až teď na sklonku léta jsem si uvědomil, že uplynulo ani ne dvanáct měsíců a už se tu „bydlí“. Když si „nalistujete“ na metro.cz moje psaní o předlouhé výstavbě budovy Rudého práva na Florenci (osm let, to bylo déle než povinná vojenská služba v armádě za Josefa II.), která byla navíc méně objemná, uvědomíte si stejně jako já, že rychlost stavění je po čtyřiceti letech už někde jinde.
Port7
To, co mě ještě zaujalo, a to souvisí s trendy, je množství prostor, které jste v projektech, které vznikaly na přelomu století, nebývaly. Bez kolárny se už žádný projektant barák neodváží nakreslit. Ale i ty kolárny se mění. Zatímco první byly jen klece, k dalším už museli inženýři přimalovat šatny a sprchy, v těch holešovických jsou i stojany s nářadím, vodní tryskou na umytí od bahna a bláta. Šatna se sprchami a ručníky zdarma, navíc se stojany, kde lze pohodlně vršit bicykly ve dvou poschodích, takže kapacita kolárny je dvojnásobná.
Port7
Kromě toho má Port7 i vlastní klub, kde lze relaxovat i za hlasité hudby, aniž by to někomu vadilo, protože relaxační prostor je v suterénu v garážích.
Samotné kancelářské plochy jsou plné nejrůznějších zašíváren, kobek, samotek a únikových místností, kam lze zalézt kvůli klidu, nerušenému telefonování, nebo se třeba jen prospat. Chody někde vypadají jako herny s fotbálky, připadáte si tu občas jako v hracím koutku v mateřské, kde se lze pohoupat na visacích sedačkách a křeslech. Některé prostory připomínají spíše domácí obývák. O kuchyňských linkách ani nemluvě, ty nemají s miniaturními kuchyňkami, které máme například na patře u nás v redakci my, ani zdaleka porovnávat.
Port7
Nechci tím nijak zrovna tyhle kanceláře glorifikovat, ale člověk si právě tady uvědomí, že jak se kdysi propagovalo, že se jednou zcela setře rozdíl mezi městem a vesnicí, tak tady jsem si uvědomil, že kancelář 20. let 21. století je stejný rozdíl, jako škodovka stovka a elektrické SUV.
A malé rýpnutí na závěr. Mezi pozvanými na prohlídku novostavby byl i pán, který o sobě řekl, že je architekt a že to, co autoři na břehu vltavském na místě bývalé panelárny postavili, ho zklamalo. Že čekal „vodvaz“. Pak průběžné rýpal ještě do toho či onoho. Říkal jsem si, že by ho měli poslat do Poděbrad. Tam je Obereignerova vila postavená podle návrhu architekta Josefa Fanty, autora Hlavního nádraží v Praze. Stavba je čímsi mezi secesí a Harry Potterem. Nemusí každému sedět a majitel vily s tím jistě počítal, protože na vilu nechal vytesat nápis: „Komu se nelíbí za moje na mým, ať sobě vystaví lépěji na svým.“
Port7
V kolárně a ve sprchách údajný architekt nahlas litoval, že se tam právě nesprchují nějaké ženy… Uvědomil, jsem si, že jak zastaraly dřívější kancelářské stavby, tak i někteří lidé mentálně zamrzli v pubertě a v sedmdesátých letech minulého století.
Tak vidíte, co všechno se dá zažít v kancelářích.
