Ležím na měkké podlaze tělocvičny a ruku mi v lokti láme několikanásobná mistryně republiky v silovém trojboji. Až to začne bolet, mám na soupeřku poklepat. To ale nejde. Na druhé paži mi Pavla Kladivová sedí. Takhle reportáž je úplně jiná, než jsem předpokládal...
Potrénovat zápas, naučit se rozdávat rány a vyzkoušet vzpírání. To byl můj cíl, když jsem se vydal do centra Nového Města, do Areny Pavly Kladivové. Vzpěračka založila v Praze síť funkčních tělocvičen, v jedné z nich s ní mám „rande“.
Zvedání činky nad hlavu si necháme na konec. Mě zajímá boj. Jako zápasnice má už za sebou souboj v disciplínách K1, full contact, low kick, thaibox, hand to hand fighting či v sandu. A to původně mlátit do soupeřek ani nechtěla. „Chtěla jsem zlepšit kvůli vzpírání fyzičku, a tak jsem začala s bojovými sporty,“ vzpomíná zápasnice, když mi při rozcvičce rovná postoj.
Co krok, to úder. Direkt, hák, zvedák. Ruce střídají údery. Nohy jdou dopředu. Trošku se ztrácím. A to jsem měl pocit, že své tělo ovládám. Omyl. „V pohodě, docela ti to jde,“ konejší mě mile trenérka a trpělivě vysvětluje, co dělám špatně. Sama nemá s koordinací pohybu problém. Jako malá dělala balet a gymnastiku. Díky tomu je tolik pohyblivá. Je až neuvěřitelné, kam vymrští nohu při svých kopech.
Po jejím vzoru zkouším back kick. Je to kop z otočky, „Má obrovskou sílu. Je hodně účinný. Často se jím dává k. o.,“ vysvětluje Kladivová. Sama ale raději využívá front kick – přímý kop. Soupeřky jím nezřídka překvapí.
Blíží se závěr tréninku, a tak jdeme ještě vzpírat. Místo činky mi ale trenérka dává do ruky dřevěnou tyč. Nejdřív se musím naučit techniku. Srovnat kolena, ruce, ramena, záda a hlavu mi zabralo snad 15 minut. Trénink končí. No nic, tak příště.
Arena ale v žádném případě není jen pro zkušené sportovce. Zamakat tu mohou i začátečníci či třeba školáci. „Děti rozhýbáváme, učíme je spolupráci, děláme kotouly a úplně nejvíc si hrajeme,“ usmívá se Kladivová. Jedním dechem dodává, že často už i u dětí musí řešit poruchy pohybového systému.
Žádné stroje
|
