Recenze: Film The Words nepřináší úderná slova, ale omšelé fráze

The Words Hodnocení: 2/5 Premiéra: minulý týden Režie: Brian Klugman, Lee Sternthal Hrají: Zoe Saldanaová, Olivia Wildeová, Bradley Cooper, Jeremy Irons, Dennis Quaid a další USA, 2012, 102 minut

Film režisérů Briana Klugmana a Lee Sternthala, kteří si k němu napsali i scénář, působí na debut až příliš usedle, pateticky a v některých momentech kýčovitě. A to je trochu škoda, protože má sice ne příliš originální, ale zato celkem chytrou zápletku. Klouže po ní však tak povrchně, ledabyle a polopaticky, že to musí přehlušit nesnesitelně vtíravým soundtrackem, který do vás pumpuje emoce, jež se jinak sterilnímu dílku nedaří vyvolat. Co ale chtít od filmu o slovech, který mluví v samých frázích a klišé.

Většinu snímku vyplňuje příběh ne příliš úspěšného spisovatele Roryho (Bradley Cooper), který nedokáže prorazit s vlastním románem. Ale při líbánkách v Paříži, kde je se svou ženou Dorou (Zoe Saldanaová), se náhodou dostane k ztracenému rukopisu, který je ve filmu označován za mistrovské dílo. A pak se ho, ne bez počátečních pochybností, rozhodne vydat pod svým jménem. Velká škoda, že právě tento patrně nejzajímavější motiv celého filmu - snažit se být lepší ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, jak nás vidí druzí - byl nakonec odbyt tak předvídatelně a povrchně.

Vrstva se vrství na vrstvu a už máme tři

Po vydání knihy (s omšele patetickým názvem The Window Tears) následuje ohromný úspěch jak u čtenářů, tak u kritiky a z Roryho je najednou celebrita. Pak se ale objeví záhadný stařík (Jeremy Irons), z něhož se posléze vyklube skutečný autor nalezeného rukopisu. A začne vyprávět svůj životní příběh - který je (bohužel) jedno velké klišé, zabalené do kýčovitého barvotisku poválečné Paříže. To je druhá dějová linie filmu. A aby těch vrstev (vyprávění ve vyprávění) nebylo málo, tak oba předchozí příběhy jsou obsaženy v knize newyorské literární celebrity Claye Hammonda (Dennis Quaid), který z ní předčítá blazeovanému publiku a jedné krásné a nesnesitelně vtíravé postgraduantce. Ta ho poté, už v soukromí jeho bytu, přemluví, aby jí celý příběh dovyprávěl. Po čemž následuje velmi křečovitý závěr.

Film The Words měl potenciál rozvibrovat hranici mezi realitou a fikcí, ale zbyla jen prázdná a nabubřelá slova. K nedobrému pocitu z filmu navíc přispívá i to, že tvůrci natočili dva konce: jeden pro "přemýšlivé" Evropany a druhý pro "happyendové" Američany.