RozkošHodnicení: 3,5/5
|
Samotný příběh není dvakrát komplikovaný: filmová střihačka Milena (Jana Plodková) udržuje tak trochu virtuální vztah s překladatelem Vladimírem (Martin Myšička), který se utápí sám v sobě. Komunikují spolu téměř výhradně esemeskami (které se zobrazují na plátně) a scházejí se jen kvůli sexu.
I další postavy jsou podobně zoufalé. Slabošský režisér (Jaroslav Plesl), s nímž spolupracuje, či výstřední umělec (Jan Budař), který před okolím skrývá své problémy. Vyprázdněnost postav umocňují občasné citace filozofa zybývajícího se simulakry (bezobsažnými sděleními s dokonalou formou) Jeana Baudrillarda, jehož myšlenky prý tvořily jeden z inspiračních zdrojů filmu. Bohužel někdy citace až příliš trčí. To, co jimi chtěli tvůrci vyjádřit, totiž přesvědčivě navozují filmovými prostředky.
V tom je Rozkoš na tuzemské poměry rozhodně nadprůměrná. Jistou rukou vedená kamera snímá postavy v upravených, ale chladných interiérech, exteriéry jsou zase téměř liduprázdné. Často je snímá z nezvyklé perspektivy a až fantaskně nasvícené. Na klasika bizarnosti Davida Lynche tvůrci trochu odkazují fiktivním dokumentem o travesty show či ujetými reklamami na obřím panelu svítícím do Milenina bytu. Skličující pocit, který umocňuje celkové vyznění, navozuje i sugestivní hudba či zvuky.
Rozkoš skvěle funguje jako tíživá halucinace, v níž do popředí vystupuje Milenina zjitřená vnímavost nabývající až bizarních rozměrů, nikoli jako zpráva o vyprázdněné současnosti a povrchní filmařské profesi. S laděním celého filmu nekoresponduje jen trochu diskutabilní závěr.
