Rozhovor: Bulvár ze mě dělá feťáka. Tomu se směju, říká Langmajer

Babovřesky jsou nová komedie Zdeňka Trošky, v níž hrajete hlavní roli mladého faráře. Všichni, kdo s Troškou už spolupracovali, se shodují, že ho snad nikdy neopouští dobrá nálada. Můžete to potvrdit?
Je svatá pravda, že natáčení se Zdeňkem je neskutečně příjemné. Nevím, jak to ten chlap dělá, ale každý den se na vás usmívá, dokonce i v nekřesťansky brzkých ranních hodinách. Točili jsme v jižních Čechách, k nimž máme oba vztah, já taky jako on tíhnu spíš k vesnicím a malým městům. Na každém kroku bylo znát, že právě tam je pan režisér doma – od toho, jak vstřícně se k němu chovali místní lidé, přes způsob práce a komunikace ve štábu až například po naprosto dokonalý catering.

Troškovým komediím je společné, že se na ně do kin hrnou davy,
v televizi je sledují miliony a kritici si o ně brousí pera. Jste zvědavý
na recenze po premiéře?
Není to dlouho, co se za mnou přišel Zdeněk podívat do divadla a shodou okolností jsme se na tohle téma dostali. Říkal mi, že na kritiky kašle, že je podle něj nemá cenu číst. Já sám jsem před několika lety schytal šílenou kritiku za jedno představení, které stále hrajeme v Praze. Půl roku jsem se tím trápil opravdu hodně. S režisérem, s kolegy, s kdekým jsem dokola hledal řešení, jak příště zase nedostat po čuni. Až jsem si po těch šesti měsících konečně uvědomil, že se prostě nelze zavděčit všem. Podstatné je, jestli na představení chodí diváci a baví se při něm. Jeden člověk na tom nic nezmění.   

V jižních Čechách, konkrétně v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, jste odstartoval svou profesionální dráhu. Vždycky jste podvědomě cítil, že nakonec zakotvíte v Praze? 
Jo, cítil. Podle mého názoru si tu hrajeme na strašně malém písečku, kamkoli je to vlastně kousek. Jenže tohle každý nevidí, a tak herec z Českých Budějovic nemůže konkurovat hercům ze středních Čech. Nikoli kvalitou, ale prostým faktem že není na dosah ruky. A pokud nejste schopný být do pár hodin od telefonátu v Praze na schůzce, pro spoustu lidí nebo produkcí neexistujete. Takže v oblastním divadle se můžete zabydlet, pokud vám to tak stačí, proti čemuž vůbec nic nemám. Zrovna v Budějovicích dělají dobré divadlo, nicméně já jsem věděl, že mně to takhle stačit nebude a hlavně že se tam nemám s kým zabydlovat.

Viděno pražskou optikou se může úděl herce na oblasti jevit až bezútěšným...
Nejspíš máte pravdu, ale ono jde o to,  překročit bludný kořen, kdy člověk začne být spokojený se stavem věcí a nechce se mu přistupovat na hektickou hru okolí Prahy a Prahy samotné. Skutečně věřím,  že tak může být šťastný, protože já sám bych za deset dvacet let možná taky byl. Hrát na oblasti, brát peníze sice nevelké, ale jisté a vybodnout se na ten každodenní boj o přežití, jemuž velí parta horních deseti a my ostatní už jen paběrkujeme, vysbíráváme zbytky. To je můj pocit
z naší současnosti, který se netýká jenom herecké profese.

Vaší zatím poslední divadelní premiérou je hra Paparazzi v plzeňském divadle Pluto. Cítil jste potřebu vypořádat se s bulvárem?
Bulvár ze mě dlouhou dobu dělal alkoholika, feťáka, děvkaře. Já jsem přitom tři roky úplný abstinent, nekouřím… a můžu se tomu všemu jenom smát. Jistě bych se mohl rozčílit na toho blba, který něco takového napíše, ale říkám si, že tady jde o jeho svědomí, ne o moje. On se rozhodl živit se lží. Lidi holt chtějí tyhle nesmysly číst, chtějí být obelháváni. Čili s ničím jsem se vyrovnávat nepotřeboval. Inscenaci Paparazzi jsme dali dohromady s Pavlem Kikinčukem pro jeho ženu Jindřišku, která v Plzni s vypětím všech sil drží nad vodou svoje soukromé divadélko. Jedná se o příběh bulvárního fotografa, jenž má neustále smůlu na ženské a sní o krásce z titulních stránek — o té dokonalé, vyretušované chiméře. Nehrajeme si na nějaké velké umění, lidi se prostě pobaví. Dokonce i moje žena, která je mi velmi nesmlouvavým kritikem. Pro mě tahle inscenace znamená možnost zahrát si hlavní roli v lehkém žánru v šantánovém divadle, nikdy předtím jsem nic podobného nedělal. A v neposlední řadě pro mě samozřejmě znamená práci. Nejsem v situaci, kdy bych si mohl vybírat.

S bratrem Jiřím jste na divadle zatím nazkoušel tři hry. Dozvěděl
jste se o něm díky této spolupráci  něco, co jste dosud netušil?
Mezi námi je velký věkový rozdíl čtrnácti let, navíc brácha je workoholik, takže ve společné práci jsem pro nás viděl nejbližší možnou cestu, jak být delší dobu spolu, přibližovat se sobě navzájem, během zkoušení pozorovat a poznávat jeden druhého.

Sám mi kdysi řekl, že si umí představit, jak může být kolegům protivný, protože je na ně náročný úplně stejně jako na sebe a dává jim to najevo, jr to tak?
V naší první inscenaci Když Harry potkal Sally jsem měl roli o rozsahu "paní, nesu vám psaní", tudíž tu o nějakých zvláštních nárocích nemohla být řeč. Ale jak jsem vypozoroval, bratr není náročný ani tak na své herecké kolegy, jako na režiséra. S ním je schopný se celou zkoušku dohadovat a všechno cizelovat k dokonalosti. Myslím si, že kdyby chtěl, je už dneska v pozici, kdy by mohl režírovat sám. Potřebné oko na to má.

Snažíte se, aby vás herectví tak moc nestravovalo, nevyčleňovalo
z běžného života?
Asi ho nežeru takovým způsobem jako můj bratr. Byl jsem na tom dost podobně, ale během posledních třech let jsem vystřízlivěl. Vždyť není nejdůležitější na světě, jestli odehraju celé představení bez jediného výpadku textu, nebo zapomenu větu. Z toho už se nepodělám, navíc bych byl špatný herec, kdybych si s takovou situací neuměl na jevišti poradit. Už mám větší nadhled, jakkoli mám divadlo stále upřímně rád.

Začátkem listopadu se vám narodil syn Mikuláš. Jak moc vás stačilo
změnit otcovství?
Už pro mě na celém světě není nic víc. Víc než když se vám narodí dítě, když se v něm poznáte — najednou vidíte, že má třeba stejný nos, když se na vás usměje… Nevím, co bych si v životě měl přát většího, než aby Mikuláš byl zdravý a šťastný. Samozřejmě zároveň s tím cítím obrovskou zodpovědnost to nepodělat. Chci být skvělým tátou, se kterým bude legrace a kterému synek ve třinácti neřekne, že je trapnej.