Rozhovor: Hlavně nebýt za blbce, říká režisér Jan Hřebejk

Zítra se dozvíme, jaký film v­ roce 2012 byl ten nejlepší. Může jím být i Hřebejkovo Město odpad smrt, které natočil s herci Pražského komorního divadla. Kritiku současné společnosti nejprve uvedl v ­Divadle Komedie Dušan Pařízek, jenž pro filmovou verzi, jež se odehrává na Václavském náměstí, napsal i scénář. 

Jak vzpomínáte na spolupráci s Pražským komorním divadlem? Zhlédl jste divadelní podobu před natáčením?
Tento náš film nebyl žádnou zakázkou, viděl jsem hru mnohokrát a shodli jsme se s ­producentem Čestmírem Kopeckým, že je po všech stránkách zcela mimořádná, což nám v České televizi uvěřili... Film vznikl velkou rychlostí, od nápadu k premiéře uplynulo půl roku. 

Nyní máte dotočený další film Líbánky, který uzavírá trilogii příběhů ze současnosti (Kawasakiho růže, Nevinnost). Celý děj se odehrává během pouhých tří dnů, Petr Jarchovský to označil za zajímavý scenáristický úkol. Jaký to byl úkol pro režiséra?  
Museli jsme točit rychle... Natáčeli jsme na jediném místě, v bývalé hájovně (dnes rodinném sídle) u Třeboně. Příběh se odehrává dokonce během dvou dnů – o svatbě, svatební noci a den poté. Měli jsme štěstí na počasí i kameramana. A herci měli co hrát. Jde  podobně jako v Kawasakiho růži o rozkrývání společné minulosti, tentokrát však bez politického nebo společenskokritického rozměru. Jde o to, že na společnou situaci dva protagonisté s odstupem let nahlížejí naprosto odlišně. Fantasticky tu hrají právě herci Komorního divadla Stanislav Majer a Jiří Černý. O Aně Geislerové nemluvím, protože ta je skvělá vždycky. 

Je všeobecně známo, že s výsledkem prezidentské volby spokojený nejste, co si z ní s odstupem času odnášíte?
Že Maradona hrál rukou... Já to beru realisticky, Babovřesky zkrátka táhnou více nežli Woody Allen. Ale nejsem tak naivní ani zahořklý, abych se nějak užíral. Je to škoda, jak to dopadlo, a řekl bych hlavně pro ty, kteří se cítí nyní jako vítězi. Ale berte to tak, že je rok 1986 a já jsem prostě Angličan. 

Po určité době se vracíte do Divadla Na Jezerce. Pod vaším vedením je i principál divadla Jan Hrušínský. Jak se vám „řídí“ šéf souboru a k tomu další tři chlapi?

My už jsme s Honzou jednu hru (Kumšt) udělali, tehdy ještě se dvěma dalšími Jany – Třískou a Kačerem – a hrálo se to dvěstěkrát... Výhoda je, že pan principál ví, jak moc se nadře na svůj plat herce, takže to není tak složitá a konfliktní spolupráce. 

Dějiště hry Práskni do bot je přesunuto ze Severního Irska do českého prostředí, a tak i všechny čtyři postavy mají české přezdívky – Šulin, Mudrc, Drátěnka a Volej. Kdo je vymyslel? Překladatelka Hana Pavelková, nebo vy a herci?
Přezdívka postavy, kterou hraje Jan Hrušínský, se v překladu Hanky Pavelkové i v naší hře jmenuje Šulin. Mudrc se v originále jmenoval Sokrates, to je už sofistikovanější, takže lapidárnějšího Mudrce jsme Radku Holubovi přisoudili v rámci zkoušek. Postavy Martina Sitty a Václava Lišky měly irská jména. Voleje (Vašek) jsme také vymysleli při zkoušce (byla to asi osmá varianta) a Drátěnka je přezdívka člena mého štábu, kterého mám moc rád. Stejně jako herce Martina Sittu. A pak je ve hře ještě Malej Kuřbuřt (překlad Hanky Pavelkové) a Shrek (to bývala privátní přezdívka mého kolegy Davida Ondříčka), ale tyto jinak důležité postavy ve hře nevystupují, pouze se o nich mluví. Stejně jako přezdívky vzniká celá inscenace v přátelsky konfliktním rozhovoru lidí, kteří spolu rádi spolupracují, líbí se jim původní hra a ­nechtějí být před diváky za blbce. I když ty postavy trochu blbci jsou.