Jak na něj vzpomínáte?
Vnímali jsme silně jeho lidskost a obyčejnost, byl světově uznávaná osobnost, ale za ty měsíce, co jsem s ním strávila, jsem si uvědomila, že jedná se všemi stejně. Ať to byl tibetský dalajláma, tehdejší slovenská premiérka Iveta Radičová nebo třeba překvapení Romové, kteří ho obklopili v trutnovském kině a divili se: „Jé, pane prezidente, vy jdete k nám do kina?“ Bavili se, jako by byli staří známí.
Kdy jste Václava Havla poznala?
Já konkrétně v září 2011, naše sestry o něj pečovaly od července. Zpočátku to vypadalo na krátkodobou pomoc, ale nakonec bylo potřeba sestavit početnější tým, který mu umožnil pobývat i na Hrádečku.
Jak došlo k vašemu seznámení s ním?
Václav Havel byl ve vězení s Dominikem Dukou a paní Havlová hledala někoho, kdo by pomohl s péčí. Naše kongregace provozuje Nemocnici Pod Petřínem a v jeden den přišly dva telefonáty naší představené, jestli bychom se té péče neujaly. Vlastně to spadlo z nebe.
Nezapomněli jsme na Havla?
Občas mám pocit, že pro někoho je všechno, co se nepovedlo, nejsnazší svést na Havla. Na druhou stranu teď jsem se účastnila oslav výročí 25 let svatořečení Anežky České a tam lidé dlouze tleskali při každé zmínce o něm. Myslím, že jsme na něj nezapomněli.
Máte na něj nějakou osobní vzpomínku?
Byla jsem s ním a s přáteli v kině v Trutnově. Zapomněla jsem peněženku a říkala jsem mu: Pane prezidente, nezlobte se, zapomněla jsem peněženku, budete mi muset koupit lístek. A on mi ho osobně koupil, mám ho dodnes pečlivě schovaný.
To je vaše jediná památka?
Mluvili jsme spolu o detektivkách, o Dicku Francisovi, o tom, že měl čest se s ním potkat. Vzpomínal, že jeho romány měla ráda jeho první žena Olga. Jeden jsem od Dagmar Havlové po smrti pana prezidenta dostala na památku.
Zemřel 18. prosincePolitik, dramatik a spisovatel je jedním ze symbolů pádu komunismu a ve světě je znám i jako bojovník za lidská práva. V úřadu československého a pak českého prezidenta strávil více než 12 let.
|
