Právě natáčíte nový film Fair play. Na co se v něm můžeme těšit?
Zbývá posledních pár dní v Praze a Bratislavě a já čím dál tím víc myslím na to, že tenhle film je svým tématem strašně důležitej. Je o sportu, dopingu, totalitním režimu, mateřské lásce a ambicích. A o tom, že člověk za člověka, nebo společnost za člověka nemá právo rozhodovat, ať už jsou motivace jakékoliv. Ani pocit, že chci to nejlepší pro svoje dítě... A taky o tom, že se má hrát fair play.
Jakou postavu ve filmu hrajete, případně jak jste se s ní ztotožnila?
Hraju matku hlavní hrdinky, kterou hraje slovenská herečka Judit Bárdos. Ona je v reprezentaci a já z kádrových důvodů uklízím a mám zákaz sportovat. Moje postava je milující matka s touhou dostat pro svou dceru to nejlepší. Já jí strašně rozumím a jsem ráda, že na takovouhle křižovatku mě život nepostavil. Ve hře je život, svoboda, láska... A krásně se mi ta postava hraje i proto, že Judit je strašně dobrá a dojímají mě její oči a emoce. A s Andreou Sedláčkovou, režisérkou filmu, už točím poněkolikáté (před tím v televizi), ale teprve teď začínám objevovat, jak inspirativní a energií vládnoucí člověk to je. Je to pro mě objev!
Jak vám sedí role maminek? Přece jen to není poprvé, co jste si ji zahrála?
Vybírám si postavy podle toho, co mě zaujme na příběhu, čím si musí projít emocionálně. Je mi jedno, jestli jsou to postavy matek nebo žen, co nemohou otěhotnět nebo svoje děti týrají, nebo mateřství vůbec neřeší. Tohle všechno už jsem hrála.
Například v Občanském průkazu jste byla doslova vzorem správné maminky. Jste taková i ve skutečnosti? Jak zvládáte k herectví ještě výchovu dětí?
Vážně mě fascinuje, proč vždycky tuhle otázku kladete jen ženám? Je to úplně padlý na hlavu. Nikdy jsem nečetla rozhovor s hercem nebo třeba v jiné profesi úspěšným mužem, kde by třetí otázka byla: "Jak zvládáte své herectví nebo bankovnictví a navrch výchovu dětí?" Hele, je rok 2013. My ženy toho musíme zvládnout mnohem víc než dřív. Pracujeme, rodíme, rozhodujeme, živíme, volíme. Jsme vám právoplatnými partnery, tak už to tak vnímejte, chlapi. A já to myslím zvládám stejně jako kterýkoliv kolega nebo kolegyně. Ale nejlíp se to dozvím, až mým dětem bude okolo osmnácti let a budou mi vyprávět, jak šílené se mnou zažili dětství. Nebo naopak budou milosrdní a budeme si hezky povídat, jak to bylo fajn. Sama za sebe jen můžu říct: Opravdu se snažím!
Ještě letos by měl jít do kin nový film Líbánky. S režisérem Hřebejkem spolupracujete již delší dobu. Jak se s ním po takové době pracuje?
S Honzou jsem poprvé točila Krásku v nesnázích. A posledním naším dokončeným dílem jsou Líbánky. S každým rokem, co se dýl známe, ho mám radši a oceňuju na něm věci, který jsem dřív nevnímala. Je to oproti mým původním představám klidného konzervativního plyšáka v pruhovaném tričku člověk velmi energický, impulsivní, mírně nekontrolovatelný, vnitřně úplně svobodný. Vzbuzuje tím kolem sebe emoce od obdivu k úplné nesnášenlivosti a tak to má být, když je člověk silná osobnost, žádný máslo. Na place se dokážeme totálně pochopit, ale i servat navzájem před celým štábem. A to bych nazvala takovou partnerskou sehraností se vším všudy.
Váš manžel je divadelní režisér, snažil se Vás někdy přesvědčit, abyste se věnovala více divadlu? Jak se stavíte k divadlu?
Nepřesvědčoval. Sám se mnohem více věnuje produkování a podpoře různých projektů a psaní. A můj vztaj s divadlem je ještě nerozvinutý.. Třeba to jednou na mě přijde.
Co ještě plánujete kromě zmíněných projektů? Plánujete další film, případně další projekty?
Plánuju toho spoustu, vůbec netuším, jak všechny svý pány stihnu, ale za základ toho všeho považuju přežít.
Máte nějaký herecký sen, s kým nebo co byste si chtěla zahrát?
Komedie. A film z filmového prostředí. A nikdy jsem vlastně nehrála v pohádce...
