Škody, které vznikají obchodníkům proto, že zákazníci kradou, jdou ročně do miliard (viz box). Nakupující jsou proto pod přísným dohledem. Nejen kamer s vysokým rozlišením, ale i „šerifů“. Někteří sekuriťáci jsou ale až přehnaně horliví.
Někteří strážci si hrají na muže zákona
„Dobrý den, pane, z obchodu musíte vyjít přes pokladny, ne se vracet vchodem, ukažte mi, co nesete v tašce,“ vyzývá nahlas „černý šerif“ zákazníka v jednom z velkých marketů v hlavním městě. Strážci se nelíbí velká taška, kterou má muž přes rameno.
Výzva k prohledání zavazadla je natolik hlasitá, že zaujme i ostatní návštěvníky obchodu. Námitka, že do tašky se smí podívat jen policista, ostrahu nezajímá. Trvá i nadále na svém požadavku. „Viděl jste, že jsem si do té tašky něco strkal? Jestli jste nic neviděl, proč ze mě děláte před lidmi zloděje? Prosím, abyste zavolal policii. Chci mít doklad o tom, že ze mě děláte lumpa, takže pak zažaluji vás osobně, vaši firmu i provozovatele obchodu,“ namítne obviněný zákazník a odchází z obchodu. „Příště si sundej ty sluneční brýle, když se mnou mluvíš,“ volá řízný strážce prodejny za zákazníkem. Ten jen krčí rameny a dodává, že asi přestane chodit do obchodu, pokud bude mít větší tašku.
Poslušní zákazníci a bdělé semetriky u pokladen
„To už je asi počtvrté, kdy tohle po mně chtěli, pokaždé jsem měl nějaké větší zavazadlo,“ komentuje zážitek nařčený zákazník. Může být rád, protože ještě v devadesátkách by se ho ochranka snažila zadržet i fyzicky, před rokem 1989 by ho možná pomohli chytat i návštěvníci obchodu.
Co se smí a nemůže. Pravidla jsou různorodá.
|
V uvedeném období také někdy postával někdo z personálu u vchodu mezi regály samoobsluhy a nakupující ukazovali, že mají v tašce už nákup z jiné prodejny. Jak reálně zachytil seriál Žena za pultem, řízné prodavačky nebo pokladní vyháněly z prodejen všechny, kdo si nevzali nákupní košík či vozík.
Do tašky smí opravdu nahlížet jen policie
I když už není práce sekuriťáka velkých obchodů na chvostu finančního ohodnocení, ne vždy se daří zaplnit tabulková místa přemýšlivými pracovníky. Sice procházejí školeními, často se setkají s agresivitou opravdových zlodějů, nesmějí ale nahrazovat policii. „Někdy se chovají v rozporu s tím, co se naučí ve vstupním školení, incident, který popsal zákazník, jsme vyřešili interně a vedení agentury, které pro nás tyto služby poskytuje, se pánovi omluvilo,“ říká mediální zástupce obchodního řetězce.
Podmínky pro zadržení zákazníka nejsou ale zcela „průzračné“. Ochranka opravdu může do zákazníkovy tašky nahlédnout jen tehdy, když on k tomu svolí. „Ukáže-li se však, že zákazník nic neukradl a členové ochranky ho zadrželi bezdůvodně, může se bránit. Mohlo totiž dojít k omezení jeho osobní svobody,“ vysvětluje Ondřej Preuss z webu dostupnyadvokat.cz.
Dokud nebyly obchody pod téměř dokonalým pokrytím kamer, dohlíželi na kupující mezi regály i detektivové v civilu. „Nejhorší bývali kluci, kteří se nedostali k policii, a tak se alespoň přihlásili do ochranky,“ říká bývalý vedoucí ostrahy velkého obchodního centra. Aby ukázali, že jsou bdělí, dokázali někteří z nich „odhalit“ zloděje i desetkrát denně. „Jen proto, že se jim nějak někteří zákazníci nezdáli, protože se dlouho rozmýšleli a nedělali velké nákupy,“ říká bývalý šéf ostrahy.
Jako ministerstvoKolem 1,5 procenta z celkového obratu obchodů v Česku skončí v kapsách zákazníků, kteří zboží ukradnou. Což se pohybuje, podle cenového vývoje, až kolem dvaceti miliard korun ročně. Například rozpočet ministerstva životního prostředí je jen o několik jednotek miliard korun menší. |