Před pár lety byla naše ulice v rámci sousedské slavnosti uzavřena pro auta. Většina automobilů byla pryč a na chodníku měl tiskovku tehdejší ministr dopravy – povídal o tom, jak se snaží ztišit dopravu v hlavním městě.
Seděli jsme venku pod stromy a užívali si klidné sobotní dopoledne, když se najednou ulicí rozlehl příšerný rámus. Všichni jsme se ohlédli a zjistili, že ten hluk udělalo auto, které soused zapomněl den předtím vyparkovat z ulice, a teď se snažil nenápadně odjet. Jedno jediné auto zrušilo tichou idylu a dalo nám jasně najevo, kdo je v ulici pánem.
Kdysi dávno, když naši předkové lovili v lesích a na planinách, byl svět mnohem tišším místem, než je dnes. Většinu času jen šuměl vítr nebo voda v řece. A když už něco kolem lidí zařvalo, instinkty je okamžitě připravily na útěk nebo na boj o život.
Tyto pravěké instinkty nám zůstaly, takže když na nás něco bafne, vyloučí se v nás stresové hormony, aby nám zabezpečily přežití. Malá potíž je však v tom, že ve velkoměstech na nás něco houkne asi každou minutu – siréna sanitky, brzdící tramvaj nebo klakson nervózního řidiče. Psychologové tvrdí, že velká část našeho velkoměstského stresu je zapříčiněna právě tímto všudypřítomným zvukovým znečištěním.
Jméno toho ministra dopravy by si už dnes málokdo vzpomněl, ale auta v Praze hučí vesele dál. A moje pravěké instinkty ve mně udržují stabilní hladinu stresu. Ještě štěstí, že se občas můžu schovat a od hluku si oddechnout – v tichých vnitroblocích, v parcích nebo v přírodě venku za městem. Jak necháváte odpočinout vaše uši vy?
