Už dětský doktor, ke kterému jsem chodil, nerad antibiotika předepisoval.
Docela bych mu rozuměl. Ale antibiotiky jsme tehdy ještě přehlceni nebyli. Vraťme se trochu do historie. Zahájení antibiotické éry medicíny je datováno rokem 1928, kdy sir Alexander Fleming popsal antibakteriální účinek plísně Penicillium notatum. Nicméně prakticky tato éra začíná až rokem 1943, kdy začíná výroba a používání syntetického penicilinu, tedy v průběhu druhé světové války. To je začátek skutečné realizace antibiotické léčby. Potom se začala objevovat stále nová a nová antibiotika včetně velice účinných, ale současně takových, která ovlivňovala naši mikrobiotu, tedy mikroorganismy v lidském těle.
Stal se z nich svatý grál, lék na všechno?
Věřím, že tomu už tak není. Jak ze strany odborné veřejnosti, jsou k tomu cíleně vychováváni lékaři, tak ze strany veřejnosti. Bohužel řada generací lékařů byla tak vychovávána, nevědělo se o nebezpečích antibiotik. Až velmi často byl uplatňován názor „raději antibiotikum dejte, a když nepomůže, alespoň neublíží“. Současně byla antibiotika používána jako růstové promotory v chovech hospodářských zvířat. To však byla cesta do pekel. Antibiotika byla nadužívána, začala se přidávat dokonce do zubních past. V roce 1967, v takzvané zlaté éře antibiotik, hlavní hygienik USA W. H. Stewart dokonce prohlásil: „Knihu infekčních nemocí můžeme uzavřít.“ Vypadalo to, že antibiotika všechno vyřešila a lidské infekční nemoci již nebudou problémem. Antibiotika se dokonce přestala vyvíjet, respektive jejich vývoj byl potlačen a vědecký zájem byl nasměrován například na onkologii a kardiovaskulární nemoci. Koncem 70., a především v průběhu 80. let začalo být zřejmé, že předpokládaný soumrak bakteriálních infekcí není skutečností. Objevovaly se reinfekce známých onemocnění i nové infekční nemoci. A hlavně se objevily multirezistentní bakterie a v této souvislosti se účinnost antibiotik začala výrazně snižovat.
Jaká je jejich přizpůsobivost?
Rezistence bakterií může vzniknout už v průběhu terapie. Když bakterii vystavíme nedostatečné koncentraci antibiotika, které je poddávkováno, tak během patnácti až dvaceti generací může bakterie vyvinout odolnost, respektive rezistenci. Ale pozor! Jedna generace je v tomto případě časový úsek pouhých dvaceti minut.
Co to v praxi znamená pro lékaře?
Základ je především určit správně diagnózu, respektive bakteriální infekci a k této přiřadit optimální antibiotikum pro léčbu. Současné generace mediků jsou na lékařských fakultách již takto vychovávané.
Někdy ale může na lékaře tlačit rodič. Dejte mu antibiotika, ať je dítě rychle zdravé...
Ano, a tento tlak je někdy velmi důrazný. Nicméně je nutné stále a stále vysvětlovat, že antibiotika nejsou lékem na teplotu. Chybně nasazené antibiotikum může být naopak pro lidský organismus velmi nebezpečné.
Máme vůbec šanci bakteriální rezistenci vyřešit?
To je zásadní otázka. Za osmdesát let jsme naučili bakterie být rezistentní a v současné době dochází k šíření rezistentních bakterií nejen v lidské populaci, ale i u zvířat a současně jsou přítomny i v životním prostředí, například v odpadních vodách. Vyřešit bakteriální rezistenci je velmi obtížné a bezesporu to vyžaduje spolupráci nás všech, nejen lékařů či pracovníků ve zdravotnictví.
Kolik je celkově antibiotik?
V klinické praxi jsou k dispozici desítky antibakteriálních přípravků.
Jak obtížné je sledovat neustálý vývoj bakteriální rezistence?
Není to snadné, ale zcela určitě je to realizovatelné, a hlavně velmi žádoucí. Na základě stanovení nejčastějších bakteriálních původců u konkrétní infekce a jejich rezistence k antibiotikům můžeme definovat optimální antibiotickou léčbu s vysokou pravděpodobností účinku a současně omezující vývoj bakteriální rezistence.
Kdybychom v tomto okamžiku na celé planetě přestali používat antibiotika, jak rychle by se vše vrátilo do starých kolejí?
Občas říkám v nadsázce medikům, že řešením by bylo, kdyby se celá lidská populace odstěhovala na Měsíc, a navíc přestala používat antibiotika. Muselo by ale současně dojít k výměně našich mikrobiomů. To je však čirá spekulace.
Pokud bychom tedy antibiotika nepoužívali, jaký by to byl problém?
Bez antibiotik se neobejdeme. Kouzlo antibiotické léčby spočívá ve skutečnosti, že je to kauzální léčba. Ostatní léčiva řeší spíše následek, nikoli příčinu. Antibiotická léčba je schopná vyléčit onemocnění likvidací bakteriálního původce. Je však nutné zdůraznit, že bakterie v našem těle potřebujeme a lidský život bez nich není možný. Bakterie bez nás přežijí, my bez nich ne. Možná je z pohledu bakterií lidská populace nevýznamnou epizodou v jejich životě. Nemůžeme jim konkurovat, to je jako bojovat proti přírodě, možná se můžeme rozumně dohodnout. Je vhodné připomenout, že bakterie, které představují nedílnou součást lidského těla, mohou za určitých okolností způsobit infekci, a to i velmi závažnou. Situace, za kterých se bakterie uplatní jako původce onemocnění, často vytváříme my sami. Například čím víc budeme používat umělé plicní ventilátory, tím více bude ventilátorových pneumonií. Čím více bude výkonů kolorektální chirurgie, tím bude stoupat možnost rozvoje bakteriálních komplikací, jako například břišních infekcí. Možná lze vyslovit předpoklad, že řada bakteriálních infekcí je daň za současnou úspěšnou moderní medicínu.
Jak složité je edukovat veřejnost?
Lékařské fakulty už vychovávají mediky k racionální aplikaci antibiotik. Postupy správné diagnostiky bakteriálních infekcí a zásady jejich antibiotické léčby patří k základnímu vybavení každého absolventa lékařských fakult. Já osobně toto považuji za zásadní znalost pro úspěšné absolvování zkoušky z lékařské mikrobiologie. Současně je nutné využívat všechny možné prostředky, abychom seznamovali veřejnost s problematikou stoupající odolnosti bakterií k účinku antibiotik, která bezesporu podmiňuje vyšší morbiditu a mortalitu pacientů.
Ale „dr. Google“ je často pro veřejnost modlou. Bezmězně mu věří.
Jsem optimistou a věřím, že i laická veřejnost vnímá problém odolnosti bakterií k účinku antibiotik, respektive možnost ztráty schopnosti léčit bakteriální infekce.
Co má člověk dělat, aby se antibiotikům co nejvíce vyhnul?
Každý z nás by měl být pokud možno v duševní pohodě, neměli bychom poškozovat vlastní mikrobiom. Poškozený mikrobiom je možným zdrojem nervozity. Pokud máme chuť na čokoládu, tak si ji dejme. Třeba mají chuť na čokoládu naše bakterie, tak se s nimi nehádejte a raději jim vyhovme. Věřím, že lidské zdraví začíná ve zdravém mikrobiomu.