Byly uplynulé dva roky plné covidu pro vás jako praktickou lékařku užitečné?
Pro mě osobně byl covid užitečný v tom, že jsem si uvědomila, že chci v našem oboru udělat víc než jenom provozovat vlastní ordinaci. Že mi stojí za to změnit náhled na profesi praktických lékařů. Takže jsem se angažovala i v jiných směrech.
V jakých?
Dostala jsem funkci vedoucí katedry všeobecného praktického lékařství, tím jsem se mohla realizovat ve vzdělávání praktiků. Je to pro mě cesta změnit obor od základu.
To je docela revoluční myšlenka. V čem podle vás obor potřebuje změnu?
Pro mě jsou vzorem země, kde je primární léčba na vysoké úrovni, kde jsou praktičtí lékaři vysoce uznávaní a svým způsobem to jsou i specialisté. Mají rovnocennou pozici, byť velice specifickou, s ostatními odbornostmi. A že jejich podíl na tom, jak přispívají k zajištění zdravotní péče o celou populaci, je všeobecně uznávaný. Že to jsou lékaři široce vzdělaní, a to trochu jinak, protože musí pacienta vnímat v celé šíři. Ale současně nejdou do hloubky, protože to už je pole pro specialisty. Musí umět reagovat specifickým způsobem.
Máte na mysli, že jsou těmi prvními, kteří zachytí potíže pacienta?
Samozřejmě pak musí toho pacienta vést. Navíc oni řeší devadesát procent celé populace za deset procent nákladů. To je pro mě obrovský hnací motor. Aby to u nás do budoucna také tak fungovalo. Opravdu dobrý praktický lékař může pacienta zachránit. Nepřetížená sekundární péče pak může pacientovi poskytovat opravdu kvalitní péči.
To podle vašeho mínění nyní úplně nefunguje?
Ano, protože někde nemocnice suplují nedostatečnou síť praktických lékařů. Kde je možná nadbytek ambulantních specialistů, kteří dělají to, co by mohl dělat dobře praktický lékař a oni by se mohli soustředit na opravdu specializovanou péči, kterou už praktik nezajišťuje. Na tom bych ráda zapracovala. Přiznávám, že trochu vnímám rozdíl mezi praktiky a specialisty, kde praktik je, a to někdy i z pohledu pacienta, ten trochu „hloupý“, který jen posílá člověka tam a tam, aby pacientovi pouze napsal žádanku a neschopenku. Takhle to ale není. My jsme kompetentní lékařský obor. Dobrý praktický lékař umí udělat základní diferenciální diagnostiku a navíc být tím, který poskytuje celkovou psychosociální podporu i pacientovi a celým rodinám. Takže vidíte, že to jsou plány, nápady a úkoly na mnoho let dopředu.
Částečně jste to naznačila. Někdy lidé obcházejí specialisty i bez doporučení. Pokládají specialistu za takzvaně kvalitnějšího doktora. Vzniká tím nebezpečí, že právě praktik ztratí kontrolu nad tím, jak pacienta kdo léčí, a hlavně co mu předepisuje.
Systém, kdy má praktický lékař přehled o poskytované péči, svým způsobem funguje. Říká se tomu gate keeping, držení brány. To by kvalitní základní péče měla dělat. Filtrovat potíže pacientů od začátku, odfiltrovat to, co zvládne praktik sám a pak určit, kam pacienta pošle. Může se stát, že pacient se k praktikovi vrátí s potíží, která nebyla u specialisty prokázána. Pak je na praktickém lékaři, aby pátral dál, přehodnotil další péči. Jenže, a to jste zmínil, lidé často praktického lékaře vynechají a jdou rovnou ke specialistovi. Jenže ten vidí jen tu svou výseč problému a třeba se už nezamýšlí komplexně nad celým pacientem. Samozřejmě může něco objevit, ale nemusí to být zásadní potíž konkrétního pacienta. Takže se může stát, dám příklad, že se zanedbá cukrovka. Něco tak banálního a dobře léčitelného. Tím, že pacient praktika obejde a dostane se například k očaři, který na to může, ale i nemusí pomyslet. Tím nechci nikoho hanět, ale stát se to může.
A ty léky předepisované jednou u praktika, jindy u specialisty?
Máme systém lékového záznamu, což je úžasná věc. Funguje přes e-recept, praktici to dobře znají, ale ne úplně všichni ho využívají. Problém někdy vzniká v nemocnicích, kde přístup k těmto údajům nemusí umožnit všechny softwarové systémy. Pokud přístup máte, vidíte, co všechno lékaři včetně odborností předepisují. To umožní rozumnou léčbu.
Můžete to vysvětlit?
Přijde ke mně pacient s nějakou bolestí. Podívám-li se do lékového záznamu, uvidím, že mu už jiní lékaři nějaké léky předepsali. A ten pacient mi to sám samozřejmě neřekne. To mi umožní mnohem lépe určovat léčbu na míru. Jenže co z lékového záznamu nezjistím, je fakt, že pacient třeba v minulém měsíci byl dvakrát u nějakých ortopedů. Že nedostal od těchto lékařů žádné léky, já nemusím vůbec vědět, pokud mi sám neřekne, kde všude se léčil a léčí. To se někdy stává. Nebo nevím, že navštěvuje psychiatra. Musím se tedy spoléhat na to, co mi on sám poví a jaké zprávy mi předá.
Podaří se vám tyhle údaje a písemnosti z pacientů vydolovat? Že se přiznají, které vaše kolegy už obešli?
Většinou se to daří, vysvětlí pacientovi, že to jsou důležité údaje. Že on jako praktik je cosi jako manažer jeho zdraví a péče o jeho osobu. A že my si přejeme všechny zprávy dostávat, že chceme mít celkový přehled. Ale ne proto, že chceme mermomocí jen shromažďovat zprávy, ale proto, abychom dokázali pomoci komplexně. Když to praktik své pacienty naučí a vysvětlí jim to, tak to dělají. Alespoň u nás v ordinaci to funguje perfektně. Což pak lékaři umožňuje poskytovat péči o stupeň lepší než bez těchto informací. Protože mám zkušenost i z nemocnice, tak vím, že tam lékař moc neví, co bylo předtím a co bude potom.
Zkuste mi na závěr vysvětlit, jak chcete tohle všechno, o čem jste povídala, zvládnout.
Zatím se snažím všechno stíhat. Snažím se hledat spřízněné duše mezi kolegy, kteří to vidí podobně, a na ně delegovat některé záležitosti. Nejtěžší je dotahovat nápady do konce. Viz elektronizace. Slýcháme stále, že je to priorita zdravotnictví, ale říkáme to už dost let. Pokud bych to aplikovala na vlastní ordinaci, tak to jde rychle. Zavolám softwarové firmě a ta mi to změní. Když chcete něco změnit na systémové úrovni, je to složitější.
PRAHA? AHA!
