Bedřich Smetana. Třetina skladatelovy tvorby vznikla v naprosté hluchotě

„Na rozdíl od Dvořáka nemá Smetana mnoho skladeb orchestrálních, komorních, vokálních, pro sólové nástroje s doprovodem, instrumentální koncerty, jež by se mohly stát součástí běžného koncertního repertoáru,“ pokračuje Olga Mojžíšová, vědecká pracovnice Národního muzea – Muzea Bedřicha Smetany. Deník Metro položil přední české „smetanoložce“ sérii otázek, některé se dotknou skladatelovy veleúspěšné kariéry, jiné se stáčí k jeho turbulentnímu soukromí.

Přibližte mi prosím, z jakého prostředí Smetana vzešel.
Jeho otec František, profesí sládek, se vlastním úsilím vypracoval z velmi chudých poměrů na úspěšného a zámožného podnikatele. Své početné rodině – ze tří manželství měl 18 dětí, ale jen 11 se dožilo dospělosti – dokázal zajistit poměrně vysokou životní úroveň a Bedřich tak prožil harmonické, bezstarostné mládí.

Jak razantně se projevoval jeho hudební talent?
Již v šesti letech poprvé veřejně vystoupil jako klavírista na koncertě v rodné Litomyšli a pokoušel se i o první skladbičky. Jeho otec měl hudbu rád, sám hrál amatérsky na housle, a tak zpočátku podporoval rozvoj synova talentu. Sám mu dal první hudební lekce a umožnil mu se vzdělávat ve hře na housle, a především na klavír. Nepočítal ale s tím, že by se stal hudebníkem, nepovažoval to za společensky vhodnou a zajištěnou existenci. Měl vystudovat a převzít správu rodinného majetku.

Do života Smetanovým však vstoupila náhlá překážka – malý Bedřich utrpěl vážné zranění, které způsobilo i jeho asymetrickou tvář. Co se tehdy stalo?
Bylo to v Jindřichově Hradci, když mu bylo asi 11 let. Kluci si vyrobili petardu, použili lahev se střelným prachem, jejíž výbuch nastal v momentě, kdy se šel právě Smetana podívat, proč se nic neděje. Utrpěl poranění v obličeji, na krátký čas ztratil sluch. Infekce zanesená do rány postihla pravou dolní čelist. Podle novodobých výzkumů trpěl Smetana chronickým zánětem kostní dřeně, který se rozšířil i na další obličejové kosti. Důsledkem bylo zpomalení růstu a následná asymetrie pravé poloviny jeho obličeje. Zánět se v jeho organismu šířil, vyvolával další zdravotní potíže. Podle jedné z teorií mohl být i příčinou jeho ohluchnutí a dalších zdravotních komplikací, které vedly až k úmrtí.

Pozastavme se ještě u rozjezdu Smetanovy kariéry. Jak mu to šlo ve škole?
Neučil se špatně, patříval i k nejlepším žákům. Chodil do německých škol, aby byl připraven na další studium, neboť na vyšších školách byla tehdy vyučovacím jazykem jen němčina. Na gymnázium vstoupil v Jindřichově Hradci, kde žili, a pak už studoval mimo domov – v Jihlavě, odkud se ale předčasně vrátil domů, znovu od primy tři roky v Německém (Havlíčkově) Brodě, necelý školní rok v Praze. Studium dokončil po deseti letech v Plzni. Od učení jej však stále více odváděly jiné zájmy, hlavně hudba a později společenský život, a tak se jeho zpočátku slušný prospěch vždy postupně zhoršil. V Praze dokonce ze školy kvůli hudbě vystoupil.

Měl učitele hudby?
Stálého zpočátku ne, snažil se v klavírní hře vzdělávat sám studiem dostupných hudebnin. Později, po ukončení gymnázia, dostal otcovo svolení a odešel do Prahy, aby si doplnil hudebně teoretické vzdělání. První měsíce neměl ani na studium, ani na živobytí, pak ale získal místo učitele hudby v rodině hraběte Thuna. Slušný plat a byt a strava v hraběcím domě mu umožnily soukromě studovat kompozici u předního pražského pedagoga Josefa Proksche. Po třech a půl letech studium i své působení u Thunů ukončil, aby se postavil na vlastní nohy.

Jak jeho kariéra akcelerovala?
Smetanu učitelství hudby neuspokojovalo, byla to především existenční nutnost, a šanci na nějaké významnější postavení neměl. A to byl zřejmě hlavní důvod odchodu do švédského Göteborgu. I zde vyučoval, ale zároveň mu místní, sice provinční a poloamatérský hudební život, nabídl za výhodnějších finančních podmínek mnohem bohatší možnosti uměleckého uplatnění a do zdejšího hudebního života vnesl řadu nových podnětů. Když se pak v Čechách uvolnily politické poměry a začal se rozvíjet kulturní život, vrátil se a zapojil se do pražského hudebního dění. Vystupoval jako pianista a dirigent, krátký čas byl hudebním kritikem, znovu také z existenčních důvodů vyučoval. Jako skladatel obrátil hlavní pozornost k opeře. Úspěchy Braniborů v Čechách a Prodané nevěsty přispěly k jeho jmenování do čela opery Prozatímního divadla. Získal tak jednu z nejprestižnějších pozic v pražském hudebním životě, v níž setrval až do ohluchnutí v roce 1874.

Smetanovo odcházení bylo velmi trudné. Postupně přišel o sluch a časem i o zdravou mysl. Co jej provázelo v nesnadném závěru života?
Schopnost tvořit hluchota neochromila a na Smetanovu další tvorbu měla paradoxně pozitivní dopad. Soustředil se nyní pouze na komponování, od něhož jej už neodváděly jiné aktivity. V hluchotě tak vznikla téměř třetina jeho tvorby, mimo jiné tři opery, cyklus Má vlast, velké klavírní cykly, písně, oba smyčcové kvartety. Nekomponovalo se mu ale snadno – v hlavě měl neustálý hukot a šum, který se při delší duševní námaze stupňoval, musel práci přerušovat a pracovat v kratších časových intervalech. Postupně se přidávaly i závratě, přestávky se zvětšovaly a navazovat na předchozí práci jej stálo stále více sil, v posledních třech letech se jeho pracovní tempo zpomalilo. Rostoucí obtíže zhoršovaly i jeho psychický stav. Na konci roku 1883 ještě dokončil svou poslední orchestrální skladbu a snažil se pracovat na opeře Viola, tu už ale nedokončil.