Je typicky jarní den. Ani teplo, ani zima. Na obloze je sem tam nějaký mrak a všude už to kvete. Letos tedy ještě o něco dřív než normálně. Jsme ve Františkánské zahradě v centru Prahy a hrajeme si na modela a modelku. Zhruba tři hodiny nám při tom rady udílí fotograf Jan Rybář. Bývalý novinář a vítěz Czech Press Photo nevybral zelenou oázu vedle Václavského náměstí náhodou. Pro výuku focení je tu všechno: linie z cest, stinná zákoutí, rozkvetlé stromy i gotický kostel v pozadí.
Na kurz focení iPhonem jsme dorazili dva. Přece jen jsou potřeba i nějaké fotomodely. Instruktáž začala už pár dní před samotným focením. „Neberte si výrazně černé a výrazně bílé věci. Na focení to není ideální,“ napsal nám náš učitel, když jsem setkání domlouvali. Jakou garderobu jsme zvolili, vidíte na fotkách reportáže. Větší pochvalu jsem za svůj model dostal já. Prý vypadám jako skautský vedoucí a jsem hlavně ideálně středně šedý. Nezvyklý kompliment beru a jdeme fotit.
Oči září v koutě
Dáma má přednost. První je modelkou kolegyně Iveta. Jan Rybář ji vede pod strom k jednomu z výklenků zahrady. Ač to tady v dubnu krásně kvete, zdejší koutek úplně nevoní. My se ale neřídíme čichem, nás vede zrak. Ještě pár kroků a je to. Iveta přirozeně září. Zařídila to hra světel a stínů na nečekaném místě. „Dobré světlo poznáte podle očí, podívejte, jak naší modelce krásně svítí,“ ukazuje fotograf k Ivetě a cvaká mobilem.
Rozmazáno? |
Žádné upravování kontrastu, žádné složité nastavování našich drahých mobilů. Jen režim portrét a zaostření na modelku. Ivetě to sluší ještě o fous víc než normálně. Stačilo ji postavit do správného světla. Sám nemám rád momentky a náš instruktor mi dává za pravdu. „Chcete-li mít hezkou fotku, musíte si osoby na ní trochu naaranžovat,“ radí Jan Rybář a Ivetu prosí, ať se o fous posune dozadu. Světlo už nečaruje, Ivetu zaklel stín. Stačil krůček. Tyhle fotky smažeme.
„Při aranžování lidí nejde jen o světlo,“ vysvětluje dál fotograf. To už modela dělám já. Možná máte v rodině někoho, kdo fotí tak, že na snímku z rodinné oslavy nejste celí. Fotky bez nohou jsem nesnášel, ale Jan Rybář můj názor změnil. Fotí mě jen od pasu nahoru. Ruce křížím u hrudi. Nebo vy už jste viděli hezký portrét člověka, který má ruce spuštěné podél těla?
Fotka, která vypráví
Jako novináři nejčastěji využijeme reportážní nebo portrétní fotku. Právě ty nás Jan Rybář učí. Osm z deseti fotek, které naše trojice během dopoledne udělá, jsou šířkové. Model na nich stojí zhruba v jedné třetina a je tělem trochu natočený do prostoru. Fotka má mít příběh. Netvoří ji jen nějaká postava. Ten týpek se zkříženýma rukama je najednou ředitel zahrady. Brunetka v zelených šatech zase mladá talentovaná houslistka při rozhovoru. Pozadí je součástí fotky a čtenářům našich budoucích článků bude vyprávět i něco navíc. Respondenty už rozhodně k bílé zdi nikdy nepostavíme.
Podobně jako jsme našli světlo ve stínu výklenku, hledáme ho i v průjezdu či pod alejí stromů. Už víme, že nás mají vést oči modela. Také už víme, že i pozadí snímku je důležité. Teď zařídíme, ať je trojrozměrné. Zkušený fotograf si nás postaví na křižovatku cest. Linie chodníčku dává našemu portrétu úplně jiný rozměr. A to doslova.
Znají to umělci i výrobci mobilů
Ještě jeden fígl nás Jan Rybář učí. Znáte Botticelliho obraz Zrození Venuše? K nahé bohyni z jedné strany přistupuje nymfa a z druhé přilétají Zefýrové. Už renesanční fotografové – pardon, malíři – věděli, že pokud obraz orámujete, budete pozornost směrovat na to podstatné. Bohyně kultury Iveta proto stojí vedle tmavého křoví a já opět křížím ruce nedaleko temného stromu. Princip znají nejen renesanční umělci, i výrobci mobilů o něm dobře vědí. Když nalistujete při úpravě fotek na poslední možnost, najdete většinou vinětaci, tedy možnost ztmavit okraje snímku. Nám rámy vytvořila přirozeně příroda.
Tipů, jak zlepšit fotografické umění, je spousta. Některé z nich najdete i v boxu níže. My pro vás máme ještě jednu radu na závěr. Foťte, foťte, foťte. Během našeho kurzu vzniklo přes tisíc snímků. Některé byly povedené, jiné méně. V hromadě fotek se ale našlo i několik, které bych si bez váhání dal jako profilovku. Čím víc fotek uděláte, tím větší je šance, že se mezi nimi najde nějaká vážně skvělá! Navíc trénink dělá mistra.
Mít oko na dobrý záběrKdyž se mě kolega Marek zeptal, jestli s ním půjdu na kurz focení mobilem, že si budeme vzájemně pózovat a učit se, odkývala jsem mu to. Když jsem sice nadšená teplým počasím, ale velmi limitovaná jarní alergií dorazila do Františkánské zahrady, pořád jsem byla v klidu. Přece šla řeč o tom, že budeme hledat kouzlo světla a stínu, a přece všichni víme, že celá postava s odstupem snese i trochu odřený nos a zarudlé oči. Jenže náš lektor Jan mě vyvedl z omylu hned u prvního pokusu, pokusu na mně, jak kolegovi ukázat, co je dobře, co je špatně… Byly to ale tři hodiny plné zajímavých podnětů a srandy. Co si odnáším hlavně, je, že pro to, aby člověk udělal dobrou fotku, nepotřebuje složité nastavování telefonu ani čarokrásné prostředí. Že správný úhel a kompozice to kouzlo udělají za vás. Že se nefotí celé postavy, je ale pravidlo, se kterým se budu chvíli vyrovnávat i já, i moje případné objekty.  Kouzlo šířky i live photo |
Strážce streamu
