„My skláři máme k vesmíru blízko, je to naše inspirace,“ říká výtvarnice

Jaký zákusek jste měla nejraději?
Vždy jsem šla do čokolády, už si ale nepamatuji, který to byl ani co se v té době nabízelo. Jako malá jsem měla ráda indiánka a punčový řez.

Vzpomněla jste svou babičku, co pro vás znamenala?
Narodila se roku 1903, prošla založením první republiky a byla to hrdá vlastenka. Díky ní mám i jméno Alice po Alici Masarykové, kterou osobně znala a která byla kurátorkou různých pečovatelských ústavů a bojovala za zlepšení sociální situace a práva žen.

Jste pojmenovaná po silné ženě…
Asi jsem tu její energii, dravost, nutnost společenské odpovědnosti podědila. Mají to i moje dcery a jsem na ně pyšná, že tu tradici nesou. Děláme v životě věci nejen pro sebe, ale i pro ostatní.

Jak se to projevuje?
Třeba tím, že jsem založila sklářskou Galerii Skleněnka v Březině u Tišnova, ve které pořádáme spoustu akcí. Po revoluci jsem také dělala všemožné výstavy pro česká muzea, různé kulturní instituce nebo pro autory, kteří se vraceli ze zahraničí. Hodně se toho odehrávalo i tady na Národní třídě v bytě po prastrýcovi, který byl spisovatel a nakladatel, vlastnil Rebcovo nakladatelství v Praze. Všechny své umělecké známé, kteří se tehdy vraceli a neměli kde bydlet, u sebe jeho syn na pár dní ubytoval, někdy to připomínalo skautský tábor. Protože jsem z Moravy, propojovala jsem moravská kulturní místa s pražskými umělci. Vyplynuly z toho všemožné spolupráce, třeba s akademickým malířem Pavlem Skalníkem, který k mým figurkám namaloval obrázky, a společně jsme je pak vystavovali. A to dalo základ k mojí současné výstavě Planetami Malého prince, kde pro změnu kombinuji svoje figurky s astrofotografiemi.

Co vás přitahuje na příběhu od Antoine de Saint-Exupéryho?
Baví mě, že se v něm postavička setkává s vesmírem. Sklářská práce totiž také vesmír připomíná – sklo je hmotou světla, koule a těžítka vypadají trochu jako planety, zvlášť když obsahují všelijaké střepy a nitě, když se něco ze skla vytváří, prochází to žárem v peci nebo u mého sklářského kahanu. My skláři máme k vesmíru velmi blízko, je to naše inspirace.

Vy jste propojení vašeho řemesla s astronomií dotáhla ještě dál a v galerii pořádáte tematické večírky…
Ano, říkáme jim Astronomické večírky, zveme na ně různé zajímavé osobnosti a experty z oboru. Jedním z nich je třeba astronom Jan Holan, který jednou řekl, že tím, jak je naše civilizace přesvětlená, bere nám nebe. S nebem nám bere i pokoru, vizi něčeho vyššího, co je nad námi a před čím bychom měli mít úctu. Proto tato setkání ráda pořádám, u nás ve Skleněnce světelný smog není, a hvězdy se dají proto krásně pozorovat. Vždy se také setkají lidé se stejnou životní filozofií, navzájem se obohacujeme. Největší radost mi dělá, když pak s těmito odborníky, matematiky, fyziky, zjistíme, že bloudí stejným poeticko-fantaskním světem jako já.

Jaké další akce se u vás konají?
Tou nejbližší, kterou v galerii každoročně otevíráme, jsou řemesla na Velikonoční neděli. Sejdou se u nás různí moji známí – košíkáři, lidé v krojích, paní, která dělá krosienku, koláři, paličkářky, perníkářka a spousta dalších tradičních řemeslníků. Barvíme vajíčka různými technikami, vyrábí se panenky ze šustí. V ten den k nám zavítá kolem pěti set návštěvníků, se kterými děláme dílničky, aby si Velikonoce užili v tradičním duchu a přičichli ke staré technice. Pak děláme prvního května akci Polibek pod třešní, to je naše tradiční akce, na kterou se všichni po čarodějnicích těší, vždy je u toho pěkná hudba a výstava. Také bych letos chtěla udělat výstavu kolekcí mých skleněných figurek.

O návštěvníky nemáte nouzi. Co je za vámi táhne?
Svět je přetechnizovaný, vše se zjednodušuje, u nás získají trochu poetiky. Lidé si k nám chodí i odpočinout a načerpat energii. Navštěvuje nás třeba jeden psychiatr, který vždy vtipkuje, že když je blázen z bláznů, jde na Skleněnku. Když přijde, prohrabuje se v našem korálkovém moři, které je velmi relaxační, dá si kafíčko, posedí s námi a dobije baterky.

Z čeho čerpáte energii vy?
Věřím, že to, co dáte, dostanete zpátky. Energii dávám do Skleněnky, kterou jsme před lety koupili jako polorozbořený starý statek a pořád ho dáváme po částech dohromady. Těší mě, že mohu rozdávat radost – ta se mi vrací třeba od školáků, kteří k nám chodí na exkurze. Učitelé se vždy bojí, aby tu něco nevyvedli, nerozbili, ale oni jsou u nás hodní. Ráda vzpomínám na jednu skupinu dětí ve věku deset až dvanáct let, přišli naštvaní, že nemůžou mydlit telefon a jdou na nějakou výstavu. Já jim ukazovala, jak se taková skleněná figurka pod kahanem vyrábí, oni fascinovaně hleděli a poslouchali výklad. Jeden hoch se naklonil ke kamarádovi a říká: „To je, vole, fakt hustý.“

Jsou podle vás skláři ohrožený druh?
Samozřejmě, proto akce pro děti dělám, abych je ke sklu přivedla a ukázala jim, jaká je to krása. Když jsem byla malá, tak se v továrnách ještě nic neřešilo, když něco zbylo z výroby, nasypalo se to do řeky. A my tam pak chodili, sbírali korálky a kousky střípků. A tento moment hledání pokladů jsem dětem chtěla v galerii a na výstavách zprostředkovat. U mě mají možnost si z korálků něco vytvořit, hrabat se v korálkovém moři, najít si ty svoje, které je fascinují, a vytvořit si postavičku, vážku nebo třeba náhrdelník.