O poruše, které se také říká rakovina duše, natočil film Horská dráha. Jonáš jde se svými aktivitami ještě dál. Nyní hledá vhodný prostor, kde by otevřel komunitní centrum.
Ve svých 35 letech už máte dost za sebou. Pomáháte dětem z dětských domovů.
Ano, rozjel jsem projekt Správný start, díky němuž pomáhám dětem, které přicházejí do běžného života. Ať už se jedná o sehnání dočasného bydlení, nebo nalézání vhodného zaměstnání, kde má mladý dospělý k dispozici i mentora, či zařizování rekvalifikačního kurzu, který je potřeba pro novou kariéru. Bydlení a práce jsou samozřejmě prioritní pilíře, ale pracuji s mladými i před jejich odchodem z dětského domova, výchovného ústavu či pěstounské péče – častokrát je vedu a podporuji ve sportu nebo jiných zájmech. Zařizuji jim tréninky a vybavení zdarma, propojuji je s lidmi, kteří jim pak přímo pomůžou. Můj projekt má podtitul Rok života, který tě připraví na budoucnost. Je to o tom být řekněme přestupní stanice k tomu, aby náraz po odchodu z „děcáku“ nebyl tak tvrdý. Stát v tuto chvíli nenabízí žádnou systematickou pomoc, a tak je to na neziskovém sektoru. Reálný výsledek vidím, pokud se kluk či holka „chytí“ a už moji podporu nepotřebují. S někým pracuji déle a vytvoří se mezi námi přátelství, kolikrát pak tihle zejména kluci chtějí vracet to, jak jsem jim pomohl, a jezdí se mnou do děcáků, aby ukázali, že můj projekt má smysl.
Kde v Česku je váš Správný start třeba nejvíce? Zřejmě to bude sever a západ Čech nebo sever Moravy. Třeba západ Čech se potýká s problémem, proč poměrně velké množství dětí nedokončí střední školu.
Obecně řečeno – ano, jsou to lokality dál od větších měst. Ve větších městech je přece jen vždy nějaká síť neziskovek, která se snaží pracovat pro komunitu, bohužel čím je to dál, tím situace začíná být složitější. Pokud však odhlédneme od lokality, sám v tuhle chvíli vidím hlavní výzvu v práci s mladistvými, kteří vyrůstají v ústavní výchově a skončili ve vězení. Ladím v tuto chvíli spolupráci s Vězeňskou službou, abychom rozjeli užší kooperaci, protože této cílové skupině se věnuje velmi malé množství projektů. Jak rád říkávám, projekt Správný start je pro ty zlobivější, ty hodné nechávám těm velkým nadacím v čele s modelkami. Nyní pomalu otevírám novou kapitolu práce s mladistvými odsouzenými – v tuto chvíli cítím, že tam je Správný start nejvíce potřeba.
V iniciativě se zabýváte také problematikou bydlení pro dospívající. Jak se vám to daří?
Bohužel to je si myslím velký problém, a to mě napadá i ostřejší slovo. Před pár lety jsem se s přáteli, kteří mají stavební firmy, snažil městům nabídnout pomoc s výstavbou či rekonstrukcí nepoužívaných budov na sociální bydlení. Jednání s nimi bylo tak zdlouhavé a nevedlo k žádnému výsledku, až to namíchlo i moje parťáky, a neudělalo se nic. Upřímně nedivím se, že oblast sociálního bydlení je u nás na tak špatné úrovni, vše trvá enormně dlouho. Proto nyní radím mladým, ať na přechodnou dobu využívají Domy na půl cesty, než si našetří. Bohužel není to pro všechny, jelikož to svými pravidly do jisté míry může připomínat dětský domov. Mladí chtějí svou svobodu, a tím pádem se do podobného způsobu bydlení úplně nehrnou. Spolubydlení s kámoši či návrat k biologické rodině ale většinou končí pro jejich budoucnost fatálně – není to prostředí, kde můžou nastartovat správný směr svého života, ba naopak, spíše to dle mé praxe v nich podněcuje špatné návyky.
Pomáháte a přitom jste sám nemocný. Trpíte hraniční poruchou osobnosti.
Odborný název je emočně nestabilní porucha – hraniční typ, už z názvu tedy vyplývá, že se jedná hlavně o emoce. Já a každý hraničář může dosvědčit, že jde o výkyvy velmi silných emocí, bohužel ve větší míře těch negativných. Člověk zažívá intenzitu těchhle emocí několikanásobně silnější než běžný zdravý jedinec. Ty emoce jej doslova ovládají, pro představu běžný člověk se do takovéto intenzity dostane jen párkrát za život, třeba při nějaké tragédii – úmrtí blízkého člověka, hraničář je ale v této intenzitě třeba několikrát denně. Je to obrovské utrpení a ovlivňuje to samozřejmě jeho chování. U této poruchy je až 400x větší pravděpodobnost sebevraždy než u zdravých lidí. Typickým rysem je polarizované vidění věcí, černobílé vidění, kdy něco buď milujeme, nebo nenávidíme, nedokážeme vnímat, že daná situace, vztah, člověk mohou obsahovat od obojího trochu.
Našel jsem vás na sociálních sítích. Psal o vás urbexák, fanoušek, který objevuje opuštěná místa, působící pod značkou Ritchie Unlimited Freedom. Je to právě urbex, jenž vám pomáhá?
Upřímně, termín urbex znám až přes Ritchieho, který dorazil na premiéru mého filmu Horská dráha, do té doby jsme se neznali a já nevěděl, že moje fascinace starými opuštěnými budovami má nějaký název. Já osobně zde vidím úzké propojení se svou činností. Hledám prostor pro vytvoření komunitního centra, které bude sloužit k propojení mých činností s mladistvými z ústavní výchovy pod hlavičkou Správný start a s lidmi s duševním onemocněním s názvem Řekni si o pomoc. Komunitní centrum bych chtěl zasadit právě do budovy, kterou budu revitalizovat. Ona nám poskytne útočiště jako komunitní centrum a já tomu opuštěnému prostoru dám správný start, nebo spíš restart jeho účelu. Lidi, s nimiž pracuji a snažím se jim pomáhat, jsou často opuštění nebo zažívají intenzivní pocit samoty. Cítím, že tohle je cesta vše propojit.
Jak by plánované komunitní centrum mělo vypadat?
Jde mi o vytvoření prostoru s kavárnou a multifunkčním sálem, otevřeného pro veřejnost, nabízejícího vyžití pro komunitu v dané oblasti v symbióze s našimi projekty. Důležitost pro mě hraje moje přesvědčení, že chci vytvořit soběstačný sociální podnik, kde budou moci pracovat na startovacích pracovních místech lidé s duševním onemocněním a mladiství z ústavní výchovy – k tomu bude primárně sloužit právě kavárna. V multifunkčním sále se zase budou spíše pořádat neziskové projekty – besedy, přednášky, promítání filmů, networkingy, rekvalifikační kurzy. Prioritně mi jde o Prahu, ale objeví-li se nějaký zajímavý prostor mimo ni, rozhodně jsem otevřen fungovat i jinde. Co se týká toho, co by měl splňovat – já jsem pankáč a rozhodně jsem pro rozjet tenhle projekt i v nějakém opuštěném brownfieldu, dokážu si místo přetvořit tak, aby splnilo, co potřebuji. Nebojím se žádné výzvy, pokud je v tuto chvíli objekt bez elektřiny nebo vody, není to pro můj zájem překážkou.
„Řekl jsem si o pomoc“
|
