Nedávno Šnajdrová vydala svou první autorskou ilustrovanou knihu pro děti Papuchalk Isgrín. Tvorbou i přednášením se snaží nejen mladé lidi motivovat k aktivnímu životu, k překonávání sebe samých a k radosti z krásy přírody. „Když jsem si kupovala knihy, byla alespoň polovina z nich dětských ilustrovaných. A nejsem v tom sama. Inspirací mám z cest mraky a bylo jen otázkou, kdy najdu čas, který bych věnovala takto velkému projektu. A konkrétně příběh Papuchalk Isgrín vznikal při přechodu Aljašky,“ popisuje pro Metro Šnajdrová.
Co ji k psaní přivedlo, jak našla sama sebe a co by doporučila těm, kteří mají strach z neznáma? Tohle a mnoho dalšího popsala Šnajdrová v rozhovoru pro Metro.
Co vás k psaní přivedlo?
Psaní mi bylo vždy blízké, při dlouhých cestách to je i krásný způsob uchování vzpomínek, a hlavně tvůrčí činnost, která se dá dělat kdekoli. Inspirace k vytvoření dětské knihy jsem ale sbírala po mnoho let a přála jsem si oslovit a motivovat i ty nejmenší. A to hlavně v kombinaci s ilustrací.
Má kniha Papuchalk Isgrín přesah i do reálného života?
Isgrín má záhadné jméno, a aby jeho tajemství rozluštil, musí se vydat na dalekou cestu. Až tam kde se v ledovcích odráží polární záře a kde za dlouhých nocí papuchalci naučili lidi zase se smát. Cesta Isgrínovi otevře oči, dozví se, proč se Grónsku říká zelená země i jak dlouho žijí velryby a jak tají ledovce. Isgrín je zkrátka určen dětem. Těm malým i těm dávno dospělým. Přesah má kniha jak environmentální, tak sociální – věřím, že příběh může inspirovat malé i velké čtenáře k zájmu o přírodu a svět kolem nás. Při programech pro školy se s dětmi v rámci autorských čtení soustředíme i na to, jak důležité je se nevzdávat, i když je něco náročné.
Pacifická severozápadní stezka vznikla díky myšlence o kapce dešťové vody, která z hor dopluje až do oceánu. V roce 1977 dva lidé poprvé trasu přešli a dokázali, že je to reálně možné. Marie Šnajdrová a Alena Mahlejová se staly prvními Češkami, které trasu prošly.
Dříve jste avizovala, že se kniha dotýká hledání sebe sama. Našla jste se už i vy?
Myslím si, že hledat a nacházet se budu ještě mockrát. Určitě je to vždy nějakým životním milníkem a do budoucna posunem. Pro mě to mimo jiné byla první cesta, která mi ukázala, jak málo věcí potřebuji k životu a ke štěstí. Stejně odvážným krokem pro mě bylo například rozhodnutí pracovat na volné noze a „najít sebe samu“ jako ilustrátorku. Nebylo to pokaždé jednoduché, vždycky to však bylo ohromně obohacující.
Co děláte, když zrovna nechodíte po horách?
Maluji nebo přednáším pro veřejnost o putování divočinou. Teď ale nejvíce času trávím ve školách, kde dětem představuji křehkost severské krajiny a zvu je do příběhu právě knihy Papuchalk Isgrín.
Malovala jste odjakživa?
Řekla bych, že papír a tužka byl odmalička nejjistější způsob, jak mě udržet chvíli v klidu. Takže ano, když jsem zrovna někde nelítala, tak jsem malovala.
Jste první Češkou, která prošla Pacifickou severozápadní stezku. Jaký to byl pocit?
Pacifická severozápadní stezka neboli PNT je překrásný a rozmanitý dva tisíce kilometrů dlouhý trail podél hranice Kanady a USA. Jde se snad všemi možnými biotopy – vysoké hory, pouštní oblasti, deštné lesy, drsné pobřeží Pacifiku, ale i města a silnice. Přestože je na mapě zakreslený, ve skutečnosti často cesta neexistuje a místy je tak náročný, že ho zatím prošlo na světě jen kolem tří set lidí. My jsme si s Alčou trail zamilovaly právě pro tu jeho rozmanitost, divokost a taky odlehlost a náročnost. Pocit jsme měly stejný, jako bychom byly desáté – obrovskou radost! A vděčnost.
Co byste doporučila těm, kteří mají strach, ale chtějí něčeho dosáhnout?
Strach je normální, ale není třeba ho ještě živit. Takže hledat motivaci, nevzdávat se a pokračovat dál. Obecně je můj pohled na svět barevný. Cestování mi otevřelo oči a ukázalo, že nic není černobílé.
