Na konci roku čeká kapelu Jelen zatím největší koncert k oslavám deseti let, zároveň máte ve stejný den narozeniny, to byl úmysl?
Datum se vybíralo podle toho, kdy bude v hale volný termín. Ale bylo to vtipné, když jsem se to dozvěděl, tak jsem poděkoval za pěkný dárek k narozeninám. To bude moje největší narozeninová párty v životě.
Výročí jako takové bude ale už v půlce ledna, takže bilancování je namístě. Vzpomínáte někdy na toho Jindru Poláka před deseti lety, který s kamarády založil kapelu a říkal si, že by bylo fajn, kdyby ji jednou někdo poslouchal?
Vzpomínám na první koncert, od kterého existenci kapely počítáme. Proběhl v Praze na Starém Městě v jazz klubu U Staré paní. Zpětně viděno to bylo dost vtipné, byli jsme tam my, jako tři zakládající členové kapely – já, Ondra Málek, Martin Kasal, vlastně jsme poprvé spolu hráli koncert. A bylo tam asi dvacet lidí, z toho půlka byla naše rodina, Debbi, naše kamarádka a pár lidí. A to bylo všechno. Úžasný ale byl ten pocit, že jsme věděli, že se na pódiu mezi námi děje něco, co nás hrozně baví, a že to je něco, co jsme nikdy nezažili s žádnou kapelou, se kterou jsme předtím hráli. Tenkrát to byl malý komorní koncert, věděli jsme, že chceme pokračovat a dotáhnout to někam dál, ale žádné konkrétní cíle jsme si nedávali.
Takže jaké byly vaše vize?
Vždycky jsme věděli, že chceme dělat muziku co nejlíp tak, aby my jsme si za ní stoprocentně stáli, a dát jí to, co potřebuje, a hlavně ji dostat mezi co nejvíc lidí. Ale kolik jich přesně bude, jsme neřešili. Určitě jsme si ovšem nedali už tehdy do kalendářů, že chceme za deset let hrát v O2 areně.
Kapela Jelen zaujala tím, že je jiná, částečně trochu bluegrass, smíchaný s dalšími žánry.
My jsme vlastně nikdy moc neřešili škatulky. Měli jsme rádi rockovou muziku, ale stejně tak jsme měli rádi folklor, folk, country. Já jsem začal dělat muziku kvůli tomu, že jsem slyšel kapelu Kiss. Začal jsem hrát na elektrickou kytaru, chtěl jsem prostě dělat hardrock A to mi změnilo život v tom směru, že jsem se začal věnovat vlastním písničkám. A pak Kiss vydali unplugged desku, a to mi otevřelo oči zas jiným směrem, že jsem zjistil, že energická muzika se dá hrát na akustické nástroje, a hrozně mě to baví. Od toho jsem se pak dostal k míchání bluegrassu, country, ale rocková linie ve mně, myslím si, pořád je, vždycky se tam nějak přirozeně přimíchá. Každý z kluků, který za tu dobu do kapely přišel, přinesl nějaký nový vliv, ale zapadlo to do sebe.
Máte za sebou hudebně nabité léto, co teď, necháte svoje fanoušky před velkým vystoupením „vyhladovět“?
Po dvou letech, kdy bylo kvůli epidemii koncertů málo, jsme všichni hudebníci byli zvědaví, jaké to léto bude, jak budou lidé chodit na koncerty, jaká bude nálada. Ale paradoxně pro nás to bylo fakt nejplnější, nejnabitější léto. Bylo to příjemné a nabilo nás to energií, bylo prostě fajn vidět, že na nás všechny hudebníky lidi nezapomněli a pořád chtějí na živou hudbu chodit. A příští léto bude naopak ještě víc nabité než toto, takže žádné vyhladovění. Chceme odjet normální letní festivalovou sezonu a spíš ji využít k tomu, abychom lidi na náš velký koncert pozvali.
Jaký narozeninový koncert vlastně bude, už to máte v hlavě?
Chceme udělat trochu větší show než obvykle. Do teď byly naše koncerty hlavně o muzice a efekty a věci kolem jsme zas tak moc neřešili, takže bychom se teď rádi pustili do nějakých odvážnějších vod a trochu ve větším. Ale zase s citem, aby to nebylo samoúčelné, ale podpořilo to muziku.
Bude součástí oslav kromě koncertu ještě něco jiného?
Rádi bychom si nadělili také novou desku. Takže teď jsme hodně ve studiu, pracujeme na nových písničkách a doufáme, že třeba už v létě nějakou fanouškům zazpíváme. V O2 areně bychom pak chtěli, kromě některých těch starších písniček, bez nichž si to už fanoušci, ani my, neumí představit, nebo těch, které jsme dlouho nezpívali, zahrát právě i ty nové skladby.
V čem jste se nejvíc změnil vy osobně za těch deset let?
Nejdůležitější je podle mě to, v čem jsem stejný. Alespoň si myslím, že jsem si nikam neulítl a nebláznil se, za což jsem hodně rád. Myslím si ale, že tomu hodně pomohlo, že jsme se do fáze, kdy jsme začali být hodně vidět, dostali jako dospělí, už jsme mnozí měli rodiny, které nás držely při zemi. A nechci, aby to vyznělo jinak, než má, ale získal jsem nějakou sebedůvěru, že to, co dělám, dává smysl a že to, jak vnímám hudbu já, baví i jiné lidi. Což je ta největší odměna pro člověka který, jako já, dělá hudbu už od nějakých patnácti let.
Strážce streamu
